Den dvaašedesátý- konec (23. - 26. 11. 2014)

Ráno jsem se povaloval v posteli jen asi do osmé. Marťa to zvládla asi do desíti, ale v obou případech se jednalo o spánek bezesný, nekvalitní a myšlenkami rušený. Přiblížila se totiž hodina H dne D našeho odjezdu z Decorahu. Odjezd byl plánován na 3PM...samozřejmě velice zhruba. Celé dopoledne uteklo jako voda. Udělal jsem poslední kusy hamburgerů ze zbytku mletého masa. Marťa zabalila perník a palačinky nadělané předešlý večer a začalo balení.

Možná si říkáte, jestli to nebylo pozdě...nebylo. Vzhledem k tomu, že má člověk objem věcí, které se do kufru MUSÍ vměstnat, nemá moc cenu uvažovat nad tím, co tam všechno zabalit, poněvadž je o tom předem rozhodnuto. Kdo zná Marťu, musí počítat s tím, že ji dříve či později nachytá při balení drobných i větších kusů nábytku.

Po několika minutách jsem měl v podstatě sbaleno. Problémem byly především trička a jiné dary koupené domů. Marťa záhy zjistila, že piksla s ovesnými vločkami zabírá stejný prostor jako spací pytel a začala se smiřovat s tím, že si celý byt neodveze....střih...Marťa přelévá zbytky šampónů do flaštiček od nakradených přípravků z motelů a hotelů...střih...Marťa balí sůl, pepř, skořici a prášek do pečiva...střih...Marťa má plný kufr...naštěstí věděla, proč si vzala největší co měla.

Já si sbalil všechny své věci během několika málo minut a mohl jsem se kochat pohledem na již zmíněné dary posazené pěkně na posteli. S úsměvem jsem zjistil, že jsou jinde, než mají být a začal jsem je sázet do svého kufru. I já došel k zajímavému zjištění, že kufr není nafukovací a musel jsem některé věci přesunout k Marti. Děkoval jsem Bohu, že Marťa nevzala v některém motelu žehličku nebo kávovar. Všechno se tedy vlezlo a mohli jsme vyrazit...

Jackie s Keithem přijeli kolem půl čtvrté. Více či méně nám pomohli s věcmi do auta a vyjeli jsme. Mlhavé počasí nám nedopřávalo potěšení z dvou a půl hodinové cesty a tak jsme v podstatě nechali hrát rádio a občas prohodili pár slov. Na letiště jsme dorazili přesně v 6 hodin večer. Keith vyběhl z auta a začal štrachat cigárko, rozloučili jsme se, zamáčkli slzu, poděkovali (peníze za cestu Jackie nepřijala) a odebrali jsme se do haly letiště. Usadili jsme se na židlích a započali naše šestnácti hodinové čekání. Po hodině sezení a procházení letištěm jsem objevil self-checkin kiosky letecké společnosti, která nám odbavovala let. Vzal jsem tedy pasy a s jistotou dostatku času na vyzkoušení jsem začal s kioskem manipulovat. Pravděpodobně na mě bylo ihned poznat, že nejsem zcestovalý a ujala se mě paní od přepážky. Naskenovali jsme můj pas a ten od Marti jsme museli vypsat, protože neměl čip. Bohužel jsme zjistili, že sedadla můžeme bookovat jen do prvního letadla a ještě k tomu už byla většina obsazena, takže jsme seděli asi čtyři řady od sebe. Protože jsme si kufry chtěli nechat, vytiskl jsem jen palubní lístky (pro jistotu) a odebral se zpět za Marťou. Z některého z pater letiště se linuly zvuky, někdy i hudba, z vystaveného klavíru a my se odebrali do pasáže o patro výš, kde již někteří cestovatelé leželi na lavičkách a podřimovali.

Protože jsem se nechtěl smířit s náhodným umístěním sedaček v letadle, podařilo se mi nakonec zabookovat v letu z Washingtonu do Copenhagenu místa pěkně vedle sebe.

Od té doby se až do rána nic moc zvláštního nedělo. Naštěstí byla v podlaze zásuvka, takže jsem si celou noc programoval a Marťa se pokoušela celou noc usnout. Průběžně jsme jedli, co jsme si dovezli tak, abychom to stihli spořádat před odchodem směrem k rektální prohlídce.

V osm hodin ráno jsme si píchli injekce s jakousik sr... na ředění krve či co. Abych byl upřímný, Marťa ji píchla do mé i své pneumatiky/pneumatičky. Prázdné stříkačky jsem odnesl na pánský záchod, kde na ně byl připraven speciální box.

Jali jsme se tedy znovu ke kioskům, nyní již se zavazadly. Protože už jsem byl v tu chvíli obeznámen s ovládáním, suverénně jsem klikal a klikal, až mi vyjely mi dva palubní lístky s novým umístěním našich sedaček, což bylo v pořádku. V pořádku však nebylo, že mi ten plechový šmejd nechtěl dát dvě nálepky na kufry. Opakovala se tedy situace z předešlého dne a já musel požádat o pomoc pána od přepážky. Ten do toho bazméku strčil klíč, něco pomačkal a vyjelo těch nálepek asi pět. Ani on nechápal co ten krám dělá. Nakonec nám oblepil kufry a my se přesunuli k rentgenům.

Hned dvakrát mě přepadla hrůza. Poprvé, když jsem si uvědomil, že se budu po dvaceti hodinách v botách zouvat a podruhé, když jsem si odmontoval z kalhot opasek a ty se mi sesunuly ke kolenům. V rentgenu jsem zvedl ruce, jakože já nic a byl jsem jím po zásluze obkroužen. Ještě mi chlap prohlédl notebook, všechno v pořádku, vyrazili jsme ke gatu.

A teď trošku stručneji...v prvním letadle jsme nakonec seděli za sebou, což se dalo vydržet. Nějaký cestující totiž nedoběhl a tak jsme dostali jeho místo. Pod námi byly mraky přecházející do blankytně modré oblohy a tak se  letadlo některými chvílemi roztřepalo tak, že se i letušky držely svých sedaček zuby nehty. Lidé sahali po pytlících, potily se jim dlaně a já si hrál s telefonem. Přes uličku sedící tetka mě neustále upozorňovala, že chtěla letět do Washingtonu a ne do Dallasu. Letěli jsme totiž na letiště Dulles ve Washingtonu, takže jsem jí to musel několikrát vysvětlit. Dále se mě vyptávala, zda se pití platí apod. Při přistání jsem se zhrozil, protože jsem nikde neviděl ani památku po sněhu. Asi ho někam schovali. Letadlo přistálo celkem tvrdě a my po vystoupení zjistili, že je venku asi dvacet stupňů Celsia. Naštěstí jsme byli oba tak unavení, že nás to ani moc nenasralo. Autobus nás hodil k terminálu a my se poté letištní přepravou přepravili k terminálu, od kterého jsme měli letět směr Evropa.

Letiště bylo docela velké, ale dobře organizované. Koupil jsem za poslední dolary jídlo ve fast foodu. Budete se mi divit, ale bylo to opravdu poprvé, celou dobu jsme odolali a teď už o nic nešlo. Snědli jsme velký hamburger, dva hot-dogy a kopec hranolek, z papírového sáčku odkapával olej a nám bylo dobře.

Po nástupu do většího letadla jsme zjistili, že je poloprázdné a tak jsme se po několika hodinách letu rozešli obsadit volná místa. Spát se moc nedalo. Letěli jsme Airbusem A-330 a bylo v něm o poznání méně místa než v A-340, kterým jsme přiletěli. Let byl klidný s výbornou večeří (hovězí s bramborovou kaší a dušenou mrkví...konečně něco normálního) i snídaní.

V Kodani jsme přistáli kolem sedmé hodiny ranní. Náš let na tabuli ještě nesvítil a tak jsme znovu čekali. Marťa byla nadšená z cen, protože skořicový rohlík stál asi dvacet korun. Když jsem jí řekl, že si to má vynásobit asi tři a půlkrát, začalo se jí stýskat po americkém Walmartu.

Malým letadlem polských aerolinek jsme vyletěli z Kodaně se čtvrthodinovým zpožděním asi v půl desáté. Polský pilot ovšem letadlo nešetřil a let se skládal v podstatě jen ze stoupání a klesání. Nakonec jsme dosedli patnáct minut před plánovaným příletem (10:30) ve Varšavě.

Okamžitě jsme hledali cestu ke kufrům a pospíchali do stanice místní nadzemní dráhy, abychom stihli vlak odjíždějící v poledne.

Lístky na nadzemku jsem koupil ještě relativně v pohodě, protože byl v trafice naštěstí nějaký mladý prodavač, který byl schopen alespoň reagovat. Dojeli jsme tedy na vlakové nádraží asi půl hodiny před odjezdem vlaku a měli za to, že máme vyhráno.

Nadzemní dráha zastavila přímo na jednom z vlakových nástupišť. Logicky jsme šli podle čísel nástupišť k tomu s jedničkou v očekávání, že se tam bude nacházet pokladna. Nebylo tam ale vůbec nic a tak jsem se začal domáhat pomoci. Naneštěstí je situace s cizími jazyky ve Varšavě ještě o poznání horší než u nás a místo aby nám pomohli studenti, musel se nás ujmout fousatý děda, pravděpodobně nějaký umělec...

Zamířili jsme tedy k mezinárodní pokladně s obrovským "International" nápisem. Na otázku "english or česky" jsem dostal odpověď "ruski" a byl jsem v prdeli. To, že se lístek řekne "bilet" jsem si uvědomil až při odchodu. V rámci deseti minut se mi podařilo z baby za přepážkou dostat lístek na rychlík do Hranic na Moravě. Ulevilo se mi opravdu víc, než při vyřizování krádeže věcí z auta v Americe.

Únava byla znát...

Cesta vlakem utíkala docela rychle, i když jsme to oba občas proklimbali. Kolem půl sedmé večerní jsme dorazili do Hranic, kde jsme byli očekáváni Martininým bráchou a mým taťkou. Naložili nás do auta a vezli směr Bernartice nad Odrou - vesnička středisková.

Samozřejmě nám neuniklo, že Tom neustále žmoulá v ruce telefon. Byli jsme si jistí, že náš návrat neproběhne v klidu.

Co vám budu vypravovat. Nastalo vítání, maminy brečely, všichni mávali vlajkami, hrála na střídačku česká a americká hymna, byly připraveny hamburgery s tlačenkou (sežral jsem tlačenku a rohlík jsem nechal). Poté jsme rozdali cenné, či méněcenné dárky. Při tom všem do mě pořád někdo lil slivovici, já to odvážně zapíjel pivem a bylo mi fajn. Marti bylo fajn, že je doma. Přivítali jsme se i s babičkou, která o ničem nevěděla a musela být tedy o to více překvapená. Uměla to však bravurně skrývat.

A další slivovice, objímání, pivo, tlačenka...nakonec si pamatuji už jen tolik...delší záblesk hospody v Bernarticích, kraťounký záblesk v Novém Jičíně na autobusovém nádraží a pak už jen probuzení v posteli v poledne dalšího dne.

Celý příběh tedy započal vzletem a skončil pádem. Mohli bychom to tedy nazvat "Jak se Marťa s Martinem učili létat". Každý pták si napoprvé nabije hubu. My si ji taky párkrát nabili, ale pokaždé jsme se zvedli a zkusili to znovu. Za což patří obdiv především Marti, protože od chlapa se tak nějak očekává, že se v kritických chvílích o vše postará. Nebýt jí, bylo by těch krizovek určitě mnohem více. Tímto jí tedy děkuji za to, jakého mi dělala skvělého parťáka do pohody i nepohody, za to, že to se mnou vydržela.

Dále bych chtěl poděkovat všem, kdo tento blog četli nebo budou číst. Ať je vám nástrojem, pomůckou i zábavou při plánování vašich vlastních dobrodružství. A pokud máte z dobrodružství respekt, tak ho překonejte a taky někam jeďte a něco napište. V případě jakýchkoliv dotazů se na mě neváhejte obracet. Myslím tím dotazy k tématu.

Mějte se všichni pěkně a snad zase někdy na shledanou u jiného blogu, z jiného místa ale se stejnou srandou...

Den čtyřiačtyřicátý - jedenašedesátý (5. - 22. 11. 2014)

Cílem tohoto předposledního příspěvku je shrnutí posledních tří týdnů na kontinentě americkém. A tak jsme bydleli a žili a žili a bydleli. Do toho jsme pořád chodili do blízkých či vzdálených obchodů. Taky jsme vyvařovali. Přes pánev prošlo plato vajec, dva litry palačinek, jedny bramboráky nestrouhané, ale škrábané škrabkou a místo piva zapíjené slivovicí. Dále na ní bylo připraveny 3 kg ovesné kaše, množství slaniny, 8 hamburgerů a tak dále, a tak dále...

Vezměme to ale chronologicky. Počasí se od našeho příjezdu z cest nadále zhoršovalo. Mrazy a mlhy nebyly žádnou raritou a i Marťa začala při svém, pro ni ranním, běhání ve třinácti stupňovém mrazu přimrzat a zamrzat. Zamrzal také byt, proto jsme dokoupili 1500 wattové elektrické topení, které naši kuchyň ohřálo z patnácti na úctyhodných osmnáct stupňů, což už se dalo vydržet. 

Protože zima přišla nezvykle brzy, muselo se stát, že nás sezení na zadku v kuchyni začne po nějaké době sr...zkrátka neměli jsme z toho radost. Na oslavu mých jmenin ještě ke všemu začalo sypat bílé svinstvo a i když jsem si této náklonnosti ke svému jménu ze začátku považoval, po pár dnech, kdy nám zamrzla všechna okna tak, že nešla otevřít, mě nadšení opustilo a i mě, nebojím se to přiznat, přepadla trudomyslnost.

Náladu nám nad bodem mrazu držel fakt, že jsme začali plánovat výjezd na východní pobřeží. Peněz bylo stále dost, Marťa chtěla utrácet a tak se plánovalo...BAZINGA.

Plánovat se sice plánovalo, ale přišel sníh a to tolik sněhu, že nevěděli co s ním. Především na naší plánované trase směrem východním se jim už sníh nevešel za barák a museli ho házet k sousedům. Každopádně byla předpověď počasí nemilosrdná a tak jsme raději naplánovali, že pojedeme dříve domů.

Příprava návratu obnášela několik starostí. První z nich bylo koupení letenek s vědomím, že nám ty původní propadnou. Marťa koketovala s myšlenkou, že to přeplave, ale zjistila, že by nedostala večeři. tak raději obětovala dalších patnáct kapříků. Letenky jsme vybrali v předposledním listopadovém týdnu. Koupili jsme letenky se dvěma přestupy ve Washingtonu na letišti Dulles a v Kodani na letišti Copenhagen. Letět jsme měli 24. listopadu v pondělí, proto jsme měli na přípravu odjezdu jen necelý týden.

Jako první jsme novinku napsali Jackie, ještě jsme s ní zašli na kafe, kde jsme se domluvili, že sice v pondělí, kdy jsme měli letět, pracuje, ale může nás na letiště hodit v neděli večer. Za další jsem byl u Sharon zařídit zaplacení vody a elektřiny. Vyšlo to na 80$. Naštěstí jsem jí na poslední chvíli nabídl zakoupené elektrické zařízení včetně wi-fi extenderu, topinkovače a přídavného topení. Udělal jsem jí asi 10% slevu oproti originální ceně a myslím, že jsme byli oba spokojení.

Poslední sobotu našeho pobytu jsem ještě odpoledne vyrazil najít nějaké cachky. Oběhl jsem celý Decorah, ale ze tří jsem ulovil pouze jednu. Nemám talent...

Ještě jsem zapomněl zmínit nákup dárků. Pro naše přátele, rodinu a některé ceněné známosti jsme nakoupili zboží jak ve visitor centrech, tak v obchodech věnující se tématice Decorahu a Iowy, tak i ve Wallmartu. Marťa pořád sýčkovala, že se nám to nevleze do kufrů, ale já věděl svoje. Taky jsem věděl, že bude balit všechny koupené korunové položky typu šampón, mýdlo apod. Tato předtucha se později ukázala jako pravdivá.

Protože jsem už doma a je třeba ráno vstávat do práce a řešit všelijaké išjůčka, jdu spát a odlet, přelet, dolet a pád si nechám do dalšího příspěvku.