Den devětatřicátý (31. 10. 2014)

Dnešní den jsme zasvětili slavení Halloweenu. Protože je mi ze slaveni tohoto svátku v Česku značně nevolno, rozhodli jsme se to v USA, kde se tento svátek slaví jako u nás Velikonoce, alespoň vyzkoušet.

Barvy na obličej jsme koupili předešlý den. Marťa si šla ráno zaběhat, aby prý nemusela zatahovat břicho. Já si mezitím udělal slaninovo-vajíčkovou snídani, protože se za to nestydím.

Na oběd Marťa udělala nějakou dobrotu s těstovinami a další slaninou, protože té máme nepočítaně. Odpoledne-večer jsem Skypoval s rodinou a se sousedem. On je tedy bývalý soused, ale to je spíše detail. Celý hovor trval asi 3 hodiny, protože před kamerou doma to vypadalo, jako by Čtvrtníček zprovozňoval internet.

Po telefonování hodila Marťa do trouby dýňový koláč. Sice jsme moc nevěděli jak nastavit troubu, ale nakonec jsme ho asi po hodině dopekli a vypadal i chutnal fakt luxusně. Konečně něco, co nebylo přeslazené. V podstatě jsme ho za odpoledne celý snědli.

Na Halloween nás měla Jackie vyzvednout v půl jedenácté. Proto mě Marťa začala "zdobit" již o půl deváté, abychom to všechno stihli. Po mém nalíčení v půl desáté se ozvalo klepání na dveře a protože jejich otevření automaticky spočívalo na mě, nezbývalo mi, než přes dveře vyzvat osobu, aby se mě nelekla. Odpovědí mi byl smích. Byla to Jackie, která skončila dřív v práci a přišla nám říct, že pro nás přijde už v deset. Marťa si tedy s maskováním pohnula a v deset jsme byli nachystaní.

Poté nás vzala do nedalekého baru, kde jsme byli s Marťou jediní pořádně namaskovaní lidi, kromě jednoho žabáka. Postupně se k nám připojili její kolegové z práce. Já konečně ochutnal místní pivo, které bylo sice slabší než běžná IPA v Brně, ale jinak chutnala docela podobně. Marti se všichni smáli, protože si dala zelený čaj, který se tady běžně nepije, takže jsem jim musel kávovo čajovou situaci v Česku řádně vysvětlit. Kolem půlnoci se lidičky zvedli, že jdou ještě někam tančit, což jsem jako zapřísáhlý nepřítel této činnosti odmítl. Vyfotili jsme se tedy dohromady, já počkal než Marťa dopije čaj a poté jsme šli domů pěkně slušně spát.

Den osmatřicátý (30. 10. 2014)

Ráno jsme vstali zas až kolem desáté. Ve 12h jsme měli s Jackie domluveno, že nám půjčí auto, abychom mohli do města Waterloo zajet vrátit naše expediční vozidlo. Jackie si ještě balila nějaké věci, takže jsem ji kolem 12:15 odvezl do školy a poté jsme se již vydali do Waterloo. Marťa řídila naše auto a já auto od Jackie.

Cesta trvala necelé dvě hodiny. Zaparkovali jsme obě auta nedaleko Enterprise, abych si mohl přesednout a odvést ho. Marti zůstala v autě krabice od notebooku, tak jsme ho potřebovali hodit do auta od Jackie. Při pokusu o otevření auto najednou začalo houkat, tak jsem ho zavřel a auto po několika vteřinách zmlklo. Začal jsem tušit problémy, protože jsme měli jen klíč bez imobilizéru. Nechali jsme to prozatím plavat a šli vrátit auto. Doplnili jsme plnou  nádrž, vrátili klíče a bylo vyřízeno.

Po návratu k autu jsme doufali, že si dá říct a přestane řvát. Nedalo. Zavolali jsme tedy Keithovi, jestli neví co s tím. Kvalita hovoru "walkie-talkie" nedovolila složitější konverzaci, takže jsme se domluvili, že mu zavolám za 15 minut. Jeho jedinou, avšak podstatnou radou bylo, že se alarm dá deaktivovat několikerým otočením klíčku v zámku nebo zapalování. Zkusil jsem s ním párkrát poverglovat všude možně, ale nic nepomáhalo. Nakonec jsem se schoval do auta a počkal, až přestane řvát. Keith mi poradil, že se nám podívat do manuálu, zda tam o tom něco nebude. A bylo. Klíčem se muselo v zapalování otočit desetkrát během patnácti vteřin a ono to zafungovalo. Trouble makers Martin a Martina to opět nějak zvládli.

Po návratu do Decorahu jsme si vzali z auta dýni a já šel vrátit auto. Marťa poté vyřezávala helloweenskou dýni a já psal blog a třídil fotky.

Pro doplnění našeho západoamerického putování musím napsat, že z výpisu Enterprise vyplývá, že jsme v jejich autech najeli celkem 8042 mil, což je 12942 km. Předpokládaná cena výdajů za palivo je asi 20tis. Kč.

Den sedmatřicátý (29. 10. 2014)

Ráno jsme znovu začali zkoušet internet. Koupil jsem totiž ve Walmartu extender pro zesílení signálu wifiny. Běhal jsem pořád dolů do obchodu a nahoru do bytu, ale nenašel jsem lepší místo než ve vedlejším pokoji, takže jsem schody absolvoval zbytečně.

Protože jsme měli další den vracet auto, rozhodli jsme se ho ještě trošku využít a zajeli jsme do nedalekého města Spillville, kde byla rozšířená česká komunita a prázdniny zde trávil v roce 1893 i Antonín Dvořák.

Tento náš slavný skladatel má ve městě muzeum v druhém patře muzea s ručně vyřezávanými hodinami bratrů Bily. V muzeu se nesmělo fotit a tak jsem alespoň pořídil pár telefotek telefonem. Řekl jsem si totiž, že se v muzeu nesmí fotit, ale o telefocení tam napsáno nic nebylo a člověk chce mít alespoň nějakou památku.

Při odchodu jsme paní řekli, že jsme z České republiky, tak nám řekla, že ještě donedávna ve městě žilo několik lidí, kteří uměli česky.

Dále jsme se ve městě skočili podívat na kostel Sv. Václava a především přilehlý hřbitov, kde jsme viděli na náhrobcích v podstatě jen česká jména. Bylo zajímavé si uvědomit, jak se měnila příjmení obyvatel. Na nejstarších náhrobcích bylo například příjmení "Mikeš". Na těch novějších již bylo bez diakritiky "Mikesh".

Po návratu do Decorahu jsme znovu využili auta a udělali poslední velký nákup ve Walmartu.
Marťa večer udělala superní palačinky. Dali jsme si je s ovocem a medem.

Napsal jsem zase trošku blogu, podívali se na pár zfilmovaných Mayovek a šli jsme spát.

Den šestatřicátý (28. 10. 2014)

Protože jsme se vrátili z hlavního programu zpět do Decorahu, budu od teď psát jen příspěvky, kdy se bude něco dít a asi budou i kratší. Zvláště pak nebudu rozepisovat dopodrobna rána a večery, co se jídla a spaní týče. To jen pro ujasnění.

Vzbudili jsme se v posteli od Jackie kolem deváté hodiny a čekali jsme, až vstane i Jackie. První náznaky pohybu jsme zaslechli kolem půl desáté a v deset jsme již odjížděli autem k našemu bytu. Ve Wedding Store pod námi jsme si vyzvedli klíče a v půl jedenácté jsme konečně vstoupili do našeho promrzlého bytu. Všude jsme vytvořili z přivezených věcí parádní bordel a zasedli jsme ke strojům.

Já si začal instalovat všemožné programovací věci, protože už je třeba začít něco dělat a Marťa projížděla a třídila fotky.

Odpoledne jsme se vydali na větší nákup, abychom využili auta, které jsme měli ve čtvrtek vrátit. Uvařili jsme si nějaké jídlo, vyzkoušeli Skype a šli jsme spát.

Den pětatřicátý (27. 10. 2014)

Toho dne jsem se nervózně převaloval ve vymrzlém autě v mém chabém spacáku už asi od sedmé. Marťu už pomalu přestával bolet zub. Provedli jsme nutnou hygienu a vyrazili. Rozhodl jsem se, že ten den dojedeme do Decorahu. Čekalo nás tedy asi 1300 km.

Po cestě jsem se ještě chtěl zastavit v muzeu Air and Space nedaleko města Omaha v Nebrasce. Protože se nám druhý den za sebou změnilo časové pásmo, dojeli jsme tam až někdy kolem třetí hodiny odpolední.

Muzeum to bylo velké se zajímavými stroji ve výborném stavu. Trošku mi zde vadilo až příliš chladné přijetí paní prodávající lístky a špatná osvětlenost většiny prostor, zvláště pak ve srovnání s předešlými navštívenými muzei. Všechno jsem rychle avšak důkladně prohlédl a vyfotil. Nejvíce mě zaujal letou SR-71 zavěšený nad vstupem do muzea.

Marťa mezitím čekala v autě. Po "průběhu" muzeem jsem nasedl do auta a vyrazili jsme dál. Celý den v podstatě spočíval v nakupování kafe a benzínu a držení se volantu. Marťa řídila asi hodinu a půl a pak se na to vybodla a musel jsem to odkočírovat sám.

Jackie jsme mezitím napsali pár SMS zpráv o tom, že se blížíme k domovu. Bohužel nám nemohla odpovědět, což jsme věděli již dopředu. Později jsme se však dozvěděli, že jí naše zprávy ani nepřišly. Proto konstatuji, že jednou z největších dosavadních chyb bylo neobstarání si americké SIM karty.

Do Decorahu jsme přijeli kolem půl jedenácté večer, ale Jackie na smluveném místě nebyla a klíče u bytu nezanechala (z důvodu zmíněného výše). Nakonec jsem se jí rozhodl zavolat, ale ozvala se mi jen hlasová schránka. V momentě mi přišel email, že jí nejde hovor přijmout a poslala nám číslo na Keitha, kde už hovor s velkými obtížemi prošel. Kvalita hovoru byla opět na úrovni walkie-talkie. Nakonec jsme se však domluvili, že pro nás za 15 minut přijede. Jak řekla, tak i udělala. Protože však nedostala naše zprávy, neměla u sebe klíče, takže nám nezbylo nic jiného než u ní přenocovat. Nakonec jsme spali v její posteli a Jackie kosla na kanapi. Mimochodem mají doma parádní kočku...sice je tlustá a nerozumí našemu "čiči", ale jinak je přítulná a nebojí se mě, což je co říct:).

Den čtyřiatřicátý (26. 10. 2014)

Probudili jsme se až kolem osmé. Po nějaké hygieně jsme vyrazili do Santa Fe. Po cestě jsme se ještě stavili u benzinky a Marťa napsala email do pojišťovny. V Santa Fe je nejznámější atrakcí místní katedrála Sv. Františka z Assisi, jehož jméno je i součástí originálního názvu města "La Villa Real de la Santa Fé de San Francisco de Asís".

Protože jsme zevnitř katedrály slyšeli nějaký ruch, vpluli jsme dovnitř a hned jsme dostali od pána u dveří zpěvník. Pán nás hned vyzval ať si sedneme a tak jsme si nakonec v Americe dokonce zazpívali anglicky a dokonce i španělsky (kdyby to někdo slyšel, asi by zaplakal), nu což.

Poté jsme zašli na přilehlé náměstí, kde jsem zkusil nějakou malou místní pochutinu.

Poté jsme šli koupit známky na pohledy. Mezitím venku začalo pršet a tak jsme museli chvíli počkat. Našli jsme auto, nasedli do něj a pokračovali směrem k Los Alamos do vědeckého muzea věnujícímu se vývoji první atomové bomby i současným moderním technologiím.

Do Los Alamos jsme dorazili kolem půl jedné. Půlhodinové čekání na otevření muzea jsme si krátili psaním pohledů.

V muzeu jsme vyslechli i krátký dokumentární film o vzniku Los Alamos, všechno jsme vyfotili a přečetli. Musím dodat, že vstup do muzea byl zdarma a expozice fakt luxusní.

Little Boy

Fat Man

Z muzea jsme se již nikde nezdržovali a pokračovali směr Denver. Do Rest Arei za Denverem jsme dojeli kolem půl jedné, takže jsme ihned zalehli a šli spát.

Den třiatřicátý (25. 10. 2014)

Ráno jsem se vzbudil opět zimou. Marťa se vzbudila v teplém spacáku o poznání později. Vyrazili jsme směr Phoenix. Protože jsme potřebovali dojet do Iowy v úterý nebo v pondělí večer, už jsme se nezdržovali s nějakými velkými návštěvami. Minuli jsme tedy Joshua National Park a chvátali do Phoenixu, kde jsem si našel muzeum hasičského záchranného sboru Phoenixu.

Při příjezdu nás okamžitě přivítala houkající hasičská auta různého stáří. V muzeu zrovna měli nějakou akci, takže jsem se projeli hasičským autem, které řídil zasloužilý hasič-veterán. I vstupné do samotného muzea bylo do jedné hodiny zdarma. Vše jsme si důkladně prohlédli, já si, k nelibosti Marti, opět všechno fotil.

Poté jsme vzhledem k volnému vstupu utratili alespoň nějaké peníze v obchůdku se suvenýry.
Ve Phoenixu mezitím teplota vystoupala na 95°F (35°C) ve stínu. Sedli jsme do vypáleného auta a pokračovali směr Flagstaf, kterým jsme již projížděli. Po cestě jsme občas koupili ledově vychlazenou kolu nebo čaj. Chtěli jsme stihnout navštívit Meteor Crater u Flagstaffu, ale bohužel nám zavřeli doslova před nosem, protože jsem přijeli v 17:25 a otevírací doba byla do 17h. Při pohledu na fotky na internetu nás nenavštívení tohoto místa celkem mrzí. Nedalo se nic dělat, vyfotili jsme se alespoň v okolí a vyrazili dál.

Nakonec jsme dorazili kolem 10 h k další Rest Aree. Řekli jsme si však, že abychom zavčas dojeli do Santa Fe, budeme ještě raději pokračovat do další Rest Arei. Tam jsme dorazili kolem 11 h. K naší nevoli jsme zjistili, že byla Rest Area z důvodu rekonstrukce zavřená. Museli jsme tedy pokračovat a nakonec jsme zaparkovali až 20 km před Santa Fe. Marťu mezitím začal bolet zub a tak zjišťovala, jak funguje její pojištění u debetní karty, kterou už vlastně díky Dickovi ani nemá. Nakonec přišla na to, že všechny úkony v cizině se přepočítávají na analogické ceny v česku, takže návštěva zubaře v USA by se mohla ve výsledku pěkně prodražit. Začala si alespoň vyplachovat pusu nějakou zelenou srajdou.

Den třicátý až dvaatřicátý (22. 10. - 24. 10. 2014)

První ze dnů v nadpisu jsme strávili na plážích v Santa Barbaře. Dojeli jsme tam docela brzy, protože jsme opět spali venku. Hodinu jsme stáli u benzinky, kde jsme se připojili na internet. Já si dal kafe a nějaké čerstvé pečivo...konečně něco, co chutnalo jako doma. Protože jsme byli po dvou nocích v autě pěkně polámaní a celý výlet se chýlil ke konci, rozhodli jsme se zabookovat ubytování v hotelu ve Ventuře. Vyšlo to s daní a se snídaní na 170 $.

Na pláži jsme se opět opékali a občas vběhli do vody. Já pořád v tričku. Odpoledne jsme se šli projít k dřevěnému molu, potom sedli do auta a jeli do hotelu ve Ventuře.

všudypřítomné cedulky...

Ubytovali jsme se kolem šesté, já začal psát něco na blog, podívali jsme se na pár dílů Big Bang Theory běžící v televizi. Potom Marťa usnula a já se díval ještě na Friends. Z nepohodlí sedaček v autě jsme si dovolili komfort dvou velkých postelí a mohli jsme se tak rozvalovat podle chuti.

Ráno jsme se vzbudili kolem deváté a pospíchali na snídani. Týpek v kuchyni rozděloval na talíře grilované párky, opékané brambory, vajíčka atd. Potom jsme si vzali ještě ovesnou kaši, nějaké ovoce, udělali si čerstvé vafle, no prostě paráda.

Po posnídaňové pauze jsme vyrazili k moři. Pláž byla vzdálená necelý kilometr, vyvalili jsme se a vydrželi tak celý den. 

Odpoledne jsme se vrátili na pokoj, převlékli se a šli jsme se projít na promenádu.

Večer jsme podle obvyklého plánu koukli na Big Bang, napsali kus blogu a šli jsme spát.

Ráno jsme už celí natěšení běželi na snídani, protože byla fakt luxusní. Složení jsme od předešlého dne příliš neměnili a zase jsme ochutnali všechno. K moři jsme hned nešli. Poskypovali jsme s domovem a kolem oběda se odhlásili z hotelu. Je zajímavé, že s každým odjezdem se mi zdá hmotnost kufru větší a větší. Naštěstí se jedná pravděpodobně o poslední pobyt v zařízení typu motel/hotel. Každopádně se trošku hrozím toho, co všechno při vybalování najdu. Jen doufám, že si Marťa uvědomila, že zařízení typu fén nebo pračka s americkou vidlicí, jí bude v Česku k ničemu. Marťa chtěla jet na poslední koupání na pláž v Santa Monice. Nehoda na silnici však vytvořila docela dlouhou kolonu a tak jsme zastavili již v Malibu, abychom se nezačali poflakovat příliš pozdě.

fotka s oslem pro pár nejmenovaných kamarádu :)

S nástupem večera jsme se rozloučili s mořem, pískem, zamáčkli slzu či dvě a ubírali se autem směr Phoenix. Cesta přes Los Angeles byla krušná, protože jsme se hlemýždím tempem pohybovali v koloně aut minimálně hodinu a půl. Upřímně nechápu lidi, kteří tohle absolvují každý den. Většina aut měla jen jednoho pasažéra. V tomhle je asi opravdu už něco špatně. Projeli jsme Pasadenou a vzpomněli si na Sheldona a v druhé Restarea na dálnici z Los Angeles do Phoenixu jsme se nakonec v autě opět ubytovali.

Den devětadvacátý (21. 10. 2014)

Po probuzení v Oxnardu jsem zamířili k prodejně Fry's podívat se po nějakém tom notebooku. Byl to obrovský obchod, ale nevybrali jsme. Alespoň jsme koupili nějaké CDčka do auta. V tomhle ohledu musím říct, že CD je opravdu dost překonané médium, protože by jich člověk musel mít v autě kýbel. Potom jsme se opět celý den povalovali u vody v oblasti Malibu. Byly celkem solidní vlny, takže jsem dostal několikrát vyliskáno. Jednou dokonce z obou stran najednou.

Večer jsme se zastavili v jiném obchodě Fry's a konečně koupili nějaký HP notebook.

Později jsme v autě v městečku Carpinteria konečně najisto zjistili, že na kartách máme všechny fotky. Docela se nám ulevilo a hned jsem všechno zkopíroval pro jistotu i do notebooku.

U auta nás vylekala nějaká očividně trošku "na hlavu" paní hledající telefon. Přesunuli jsme se asi o kilometr dál, kde jsme v autě na ulici přenocovali.

Den osmadvacátý (20. 10. 2014)

Ráno jsme se probudili do nezvykle škaredého počasí. Tím rozumějme to, že nebyla úplně jasná obloha a občas trošku poprchávalo. Naším prvním cílem se stal přístav v Long Beach. Je zde zakotvena Queen Mary, což je loď, která se mi nevešla do foťáku. Tímto veřejně lituji rozhodnutí nevzít si od Vency nějaký jiný objektiv.

Vzhledem k nepřízni počasí jsme se rozhodli najít nějakou knihovnu, kde bychom si mohli sednout k počítači a sepsat nějaké zprávy. Naneštěstí byly všechny knihovny v okolí v pondělí zavřené.
Na druhou stranu se nám začalo vyjasňovat a oteplovat, takže jsem si mohli dovolit další koupání a pobyt na slunci. Rozhodli jsme se (Marťa rozhodla) vyzkoušet Manhattan Beach.

Pro dnešek i následující dny jsem zvolil jako část plážové garderoby i tričko, abych si nespálil spáleninu.
Rozhodli jsme se koupit Marti notebook, aby jsem mohl psát blog a aby se později v Iowě neukousala nudou. Bohužel nám ve Walmartu nepovolili si vybraný notebook vyzkoušet, tak jsme se na to pro tento den vykašlali a rozhodli se příští den navštívit nějaký větší obchod s elektronikou a počítači.
Spaní jsme tentokrát absolvovali ve městě Oxnard u Los Angeles. Pokud se vám zdá, že jsem vynechal část, jak jsme se dostali ze San Diega zpět k Los Angeles, tak se vám to nezdá. Není to tím, že bych to zde nechtěl napsat, ale v podstatě nic se neudálo, což je mi momentálně dobrou výmluvou pro to, že nevím co se událo :).

Den sedmadvacátý (19. 10. 2014)

Po probdělé noci jsme vstali o něco dříve než předešlý den, abychom zkusili, zda nebude snídaně v tuto dobu bohatější. Nebyla. Protože jsem si na slunce moc netroufal, chvíli jsme skypovali s rodinou a poté jsme se sbalili a nasměrovali naše vozidlo směr San Diego. 

Nejdříve jsme se chtěli podívat do přístavu, kde jsou zakotveny staré, avšak zachované, plachetnice a o kus dál je zakotvená letadlová loď USS Midway, sloužící jako muzeum.

Po dalším půlhodinovém parkování jsme konečně pěšky vyrazili do zmíněného přístavu. Vyfotili jsme plachetnice a já se rozhodl zajít se podívat na letadlovou loď, protože tam už se asi nedostanu. Marťa se mezitím vypravila do přilehlého parku se sochou námořníka líbajícího sestru (zdravotní).

Já mezitím prolezl celou lodí a musím říct, že muzeum je to vyloženě luxusní. Reálně používané vybavení mechaniků, pilotů, kuchařů. Zařízené kajuty důstojníků a nakonec i vystavená letadla jak v nákladním prostoru lodi, tak i na palubě. Na palubě dokonce probíhaly přednášky o celém procesu startu a přistání letadel, které přednášeli bývalí námořníci.

Poté, co jsem všechno prohlédl, jsem šel do parku, kde měla čekat Marťa. Našli jsme se a vyrazili zpět k autu. Náš dosavadní proces hledání auta trvající půl hodiny se tentokrát protáhl na přibližně 45 minut. Autem jsme poté dojeli na Coronado beach, kde jsme polehávali, pokukovali po okolí a věnovali se četbě. 

S nadcházejícím večerem a zimou jsme to zabalili, vyfotili jsme má vybarvující se záda u auta a vrátili se zpět do San Diega.

Tam jsem se stavili na jakémsik Plaza, obešli pár obchodů, zkonstatovali, že stejně nechceme nic kupovat a sedli zpět do auta. Následně jsme hledali Restareu pro další přenocování na čerstvém vzduchu.