Den osmý

Po ranním probuzení v 10h jsme zjistili, že už nemáme v podstatě vůbec nic k jídlu. Zakázal jsem proto všechny debaty o chlebu, masu a bramborách. Marťa se naštěstí bavila cereáliemi a mi pro začátek postačilo jedno vejce na pánvi. Již od brzkých 10:30 jsem se dal do hledání vozu pro naše další fungování, protože se skutečně potvrdilo, že kdo nemá v US auto, jakoby nebyl. Snad ve větším městě se dá fungovat, pokud člověk nechce nic moc dělat, ale tady to prostě nejde. Postupně mi zavírali půjčovny, až jsem nakonec objevil Enterprise Rental Car v městě Waterloo. Objednal jsem SUV nebo spíše pseudo SUV Toyotu RAV4 or similar…psala mi stránka. Jackie nás vyzvedla před barákem asi v půl třetí a vydali jsme se na další „krátkou“ projížďku. Nejdříve jsme se stavili na první benzince natankovat plnou. Protože nás Jackie pořád někam bere, celé jsem to zaplatil. Nejdříve jsem zkusil jednu debetku z KB, potom druhou z FIO a protože to ani jednu nechtělo sežrat, musela zabrat opět kreditka z KB. Nakonec jsem šel dovnitř a obě karty jsem prohnal přes bankomat a nechal si zjistit zůstatek, aby se karta aktivovala, tak uvidíme příště. Cestou jsme se dozvěděli, že Keith ani Jackie v pondělí nešli do práce z důvodů popsaných v dni šestém. Po asi dvou hodinách jsme dorazili do půjčovny, kde mi samozřejmě řekli, že požadované auto, resp. auto v požadované velikosti nemají, ale že mi dají malé a můžu si ho během naší cesty kdekoliv vyměnit. Co naplat, musel jsem to vzít. Naštěstí auto bylo alespoň v ceně malého auta a výměnou by se cena neměla měnit, tak uvidíme. K autu jsme koupili i pojištění za 17.5 dolaru/den…echtJ. Automatické řazení jsem pochopil záhy. Škoda je, že podle regulí můžu řídit jenom já a auto je na mě napsané. 

V "autě"

Po dalších dvou hodinách jsme dojeli domů. Od rána jsem neměl nic jiného než vajíčko, Marťa měla krabičku cereálií, tak jsem rychle skočili do obchodu pro nějaké pečivo a rozbalili maso, které bylo ještě ráno v mrazáku. 

Před obchodem

Hodil jsem to na pánev, ale z masa se začalo nějak podezřele kouřit, až jsem měl strach, že nám spustí požární hlásiče. Podlil jsem ho větším množstvím olejem a už to šlo lépe. 

A už se to vaří...

Pravdou je, že to prase muselo mít 100 let, protože všechnu energii získanou z masa jsem spálil kousáním a Marťa jakbysmet. Po večeři jsme začali plánovat naši cestu na západ…

Den sedmý

...STŘÍZLIVĚNÍ (všichni kromě Marti:))...

Den šestý

Ráno jsem na mailu našel pozvání na festival, který se koná v městečku Fort Atkinson. Rodiče od Jackie nás vyzvedli ve 12:30 před bytem. V městě jsme sedli do klasického žlutého autobusu, který nás vyvezl k pevnosti. Každopádně by bylo rychlejší jít pěšky, protože jsme autobusem ujeli asi 500m a mezitím jsme 4x zastavovali a brali další lidi. Ti, co nastoupili jako poslední, se s námi svezli asi jenom 150m.

Autobus

V pevnosti se nacházelo množství stanů, ať už historických vojenských nebo prodejních jídelních. Dali jsme si domácí ledový čaj, konečně něco, co nebylo sladké. Nějaké místní ochotnické uskupení hrálo dokonce scénku s názvem „Knock, knock…who’s there” s tématikou počátku 19.st. Celým areálem nás provázela Mrs. Jirak.

Místní ochotníci...

Po skončení programu jsme se odebrali na parkoviště pod pevností. Během čekání na Jackie jsme viděli první americký nákladní vlak. Vlak projížděl asi 5 minut, ale podle Mrs. Jirak to byl krátký vlak.

Jackie dorazila po chvíli společně s Keithem. Všichni jsme nastoupili do auta a po několika kilometrech dorazili na Farmu rodiny Jirak. Venku nás přivítala fenka zlatého retrívra. K Marti se měla hned, ale přede mnou pořád utíkala…ženská no. Byli jsme pozváni dovnitř a ještě ve dveřích dostali plechovku coly…samozřejmě ledově vychlazenou…všechny nápoje jsou tady buď vychlazené nebo s ledem. Po chvíli nás Jackie s Keithem vzali na prohlídku farmy. Farma je to velká, s velkým množstvím techniky. Co jsem tak pochopil, tak ročně produkují 3 tisíce prasat. A ty svině jsou fakt velké a zasviněné od hlavy až k patě.

Farma

Dílna

Zasviněné svině...aj klobásky budú

Po prohlídce farmy následovala večeře…grilované klobásky bez chleba…jen se zelím a další zeleninou. 

Večeře na farmě

V troubě se pekl jablkový koláč a nenucenou konverzací jsme si krátili čekání na jeho dopečení. Ještě horký jsme ho dostali na talíři společně s kopečkem zmrzliny (aneb kila přibývají)…zatím nejchutnější věc, co jsme tady měli. 

Koláč

Po koláči jsme obdrželi další porci vajec…doslova tucet. Sedli jsme do auta a vydali se zpět do Decorahu. Po zaparkování jsme oba Američany pozvali na slivovičku…nakonec padl litr. Během popíjení jsme absolvovali lekci angličtiny. Američani absolvovali lekci češtiny…lekci jsme zakončili výukou výslovnosti slova „řeřicha“. Celý večer se postupně ztratil v alkoholovém opojení, které na další den nevěstilo nic dobrého.

Ajeje...

Den pátý

Opět nevíme co dělat. Dostavují se první pocity trudomyslnosti. Hledáme míč, ale očividně jsme ho nechali v letadle. Hudební nástroj prozatím chybí a tak se alespoň převlékáme do turistických kostýmů a vyrážíme směr cyklostezka. Cílem je chození…pravděpodobně celodenní. Míjíme hasičárnu, u které stojí opravdu výstavní kousky hasičské techniky. Snad si je během našeho pobytu ještě stihneme alespoň vyfotit. Ve spojení s hasičárnou je zajímavé, že každý den v 6 hodin dochází ke zkoušce sirény. Poprvé jsme si mysleli, že už to rusáci začali, ale pohledem na hodinky jsme zjistili, že v Moskvě spí. 

Sportovní zázemí nedaleko cyklostezky

Po necelé půlhodince jsme dorazili do Wallmartu, který se nachází jihovýchodním směrem od města a jeho parkoviště sousedí s cyklostezkou. Celou dobu jsem si myslel, že bude nakupování probíhat tak, že se ode mě Marťa pro jistotu nehne ani na krok. Očividně se však již otrkala a ztratila se mi mezi tričky. Po deseti minutách a několika v duchu mnou pronesených šťavnatých výrazech, se konečně objevila s věšákem v ruce přesně na místě, kde jsem ji ztratil. Nakoupili jsme něco jídla a pití – čehož jsme po ochutnání celý den litovali. Zjistili jsme totiž, že coca-cola není nejsladším nápojem na světě. Po zaplacení jsme tedy vyrazili zpět na cyklostezku a pokračovali směrem, který jsme ještě nenavštívili. Na pozdravy náhodných kolemjdoucích jsme suverénně odpovídali „hey, how are you?“. Dokonce jsme potkali jednoho rybáře, který chytil čtyři ryby, ale všechny je pustil. Očividně zde existuje období, kdy si můžete jít chytat ryby bez povolenky a podobně to bude asi i s lovem. Co si budeme nalhávat, cesta příliš neubíhala. Město nikde, GPS zmatená, nohy bolavé a slunko příšerně svítící. V jednom kukuřičném poli jsme dokonce slyšeli něco chrochtat, takže naše radost po doražení do města byla skutečně skutečná. To mohlo být kolem půl páté. Prošli jsme celým městem ze směru, který jsme prozatím nenavštívili. Všude vrčely sekačky na trávu. Pravdou je, že jsme prozatím nenarazili na kus neudržovaného kusu půdy a excesy typu druhé poloviny cesty směrem na Panský kopec v Bernarticích jsou pro zdejší lidi úplně nemyslitelné. Za poznámku taky stojí, že na celé cyklostezce se nachází velké množství kobylek vyhřívajících se na slunci. Někdy se ty potvory tak rozskáčou, že skáčou až do výšky stehen. V těchto situacích dostává Marťa hysterické záchvaty a skáče úplně stejně jako ty kobylky mi na záda.

Marťa...teda kobylka :)

Veverka

Našli jsme si, že v 7 hodin večer se u jedné místní kavárny koná koncert kapely „Bread and butter“. Je to kapela folkového typu, ale trošku jim tam chyběla jakákoliv rytmika v podání bicích nebo basy. Zpěvy a úpravy některých písní výborné. Jenom nás mrzelo, že se koncert konal venku a přes hlučná americká auta projíždějící kolem nebylo téměř nic slyšet. Protože začala být po hodince Marti zima, zamířili jsme zpět do našeho bytečku.

Večerní koncert

Večerní selfie

Večerní Decorah

Den čtvrtý

Dopředu upozorňuji, že vzhledem k nevelké rozloze města Decorah se možnosti venkovního vyžití blíží nule a proto i články mohou být krátké až velmi krátké…uvidíme, co bude. Dneska ráno bylo zase prd co na práci a tak jsme se vydali směrem kampus, který poskytuje venkovní prostory vhodné pro celodenní povalovaní v třicetistupňovém vedru. A protože jsme v půlce cesty zjistili, že jsme zapomněli knížky a času máme nepočítaně, tak jsme se pro ně pěkně vrátili. Po úspěšném opětovném absolvování cesty do kampusu jsme se umístili přímo do centra zelené plochy. Já se jal číst a Marťa se jala spát. Celková denní bilance byla – já 100 stránek, Marťa 25 stránek. Abych nebyl sfiňa, musím dodat, že jsem měl na stránce jen asi 50 procent textu ve srovnání s Martinou detektivkou. 

Skutečná četba

Předstíraná četba

 Po cestě zpátky mě začalo bolet v krku a tak jsem vynechal běhací okénko a dal jsem se do přípravy hambáčů. Marťa mezitím vyrazila na okruh a po necelé hodince se vrátila prakticky nezpocená…takovou má fyzičku. Konec dne.

Marťa běhá

Den třetí

Den třetí:

Vzbudil jsem se kolem třetí ráno a do rána se mi moc spát nechtělo. Usnul jsem opět kolem osmé ráno. Do jedenácté jsme neúspěšně čekali na to, jestli se neobjeví Jackie. Poté jsme se vydali směr Luther College, kde jsme došli kolem poledne. 

Po cestě jsme se zastavili na místím stadionu, kde středoškoláci cvičili na nějakou přehlídku. Vypadalo to úplně stejně jako v amerických filmech při fotbalových univerzitních utkáních. Je zajímavé, jak jsou všude upravené trávníky. Dokonce i kolem chodníků jsou přesně zarovnány a tak je kraj chodníku krásně vidět a není zarostlý. V areálu univerzity je spousta parků, lépe řečeno je to jeden velký park. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali procházející studenty. Všichni něco pojídali k obědu, jenom mi Marťa nedovolila nic koupit a tak jsem hladověl a žíznil. Po chvíli jsme si řekli, že bychom mohli vyzkoušet, jak se bude sedět na trávě a zamířili jsme doprostřed zelené plochy. 

Já, jakožto odpůrce zbytečného horka, jsem se opřel o strom a Marťa se usadila asi o 10 metrů dál a vystavovala se slunci. Jen pro doplnění informací bych chtěl zmínit, že je tady prozatím celý den docela teplo. 

Po cestě zpátky jsme se stavili u benzinky pro vodu a pizzu, kde jsem zjistil, že z mých přivezených karet pravděpodobně příliš dobře nefunguje Mastercard od FIO banky. Kreditka z KB funguje spolehlivě. Po návratu domů jsme poprvé zkusili použít kávovar a uvařili slušné kafe, i když na můj vkus příliš ochucené vanilkou nebo něčím podobným. V šest večer jsme se začali nudit do té míry, že jsme obuli běhací boty a zamířili směr cyklostezka. Zde jsme uběhli asi 2,5 km a málem umřeli. Snad se to časem zlepší. Obešli jsme celé město a oklikou se vrátili na byt. Na sporák jsme dali párky, které jsme našli v mrazáku, a ve srovnání s našimi obyčejnými párky byly fakt dobré. Potom už jsme si pouštěli jen nějaké seriály, filmy, psali deník a přemýšleli, co budeme dělat zítra. Vypadá to, že se dáme na běhání, cvičení a možná si půjčíme kola…uvidíme. Každopádně nechození do práce není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo:). Jo a taky jsem si konečně loknul onoho neprocleného moku ze švestek...

...sklenice byla větší, než se na první pohled zdálo.

Den druhý

Den druhý:

Vzbudil jsem se v 8h, potom v 10h, potom v 11h, něco jsem snědl a spal další dvě hodiny. Sice jsme se pořád převalovali, protože už toho spaní bylo moc, ale válet se dle libosti nebylo v tu chvíli vůbec špatné. Nejlepší na tom je, že v ložnici nejsou okna, takže je tam při zavřených dveřích celý den tma. Po umytí a vyčištění zubů jsme se stavili dole za Jackie v obchodě se svatebními potřebami. Tam jsem se necítil moc dobře. Za pultem s Jackie stála paní (Sharon), která nám pronajímá byt. Ta okamžitě přijala 1185 dolarů za pronájem s několika dalšími pokyny k našemu pobytu. Jackie mezitím odešla věnovat se zákazníkům. Nechtěli jsme více prudit, a proto jsme vyšli z obchodu směr neznámý. Následně jsme zjistili, že jsme nasadili směr jiho-východní. Míjeli jsme, pro nás zvláštní, domy, které známe z filmů, zvláštní auta, všechny s automatem a spoustu veverek a cvrčků. ¨

Cvrčci tady všude řvou jako v Chorvatsku v červenci. Po cyklotrase „trout run trace“ jsme po několika kilometrech došli k Wallmartu – americké verzi našeho kauflandu. Prozatím jsem se nezbavil pocitu, že jsme za blbce, protože jdeme pěšky bez psa, kočáru nebo rychlosti. Mají tady velmi pěkný zdravící zvyk. Po prvotní odpovědi znějící asi jako „epch“ jsme se nakonec probojovali k „Hi, Hey nebo Hello“ podle stáří a vzhledu zdravené osoby. Dokonce jsme potkali asi 75letého pána s plnovousem, který si to během štrádoval směr Decorah…u něho jsme chápali, že mu nezbyl dech, aby na náš pozdrav odpověděl.

Zpátky k Wallmartu. Věděli jsme, že potřebujeme olej, hrnec, pánev, pepř, sůl a houby na mytí nádobí. Celý obchod jsme obešli 3x a nakonec jsme ke zmíněným věcem přikoupili ještě lampu, žárovku a borůvkové koláče v krabičce ke svačině. Olej jsme mimochodem koupili kukuřičný ačkoliv vůbec netuším co je to zač. Nejvíc mě šokovalo, když jsme vedle rybářského náčiní našli ve vitríně M-16, nějaké karabiny a brokovnice. Vedle bylo úhledně naskládáno střelivo. Prozatím je to pro mě nejzvláštnější zážitek. Po zaplacení 90 dolarů nám paní pokladní naložila tašky do vozíku (proč?) a my se po cyklostezce vraceli k domovu. Zase jsme byli za exoty. Někteří kolemjdoucí se usmívali více, někteří méně, ale pořád lepší než vidět věčně nasrané lidi, no ne?

Po příchodu na byt jsme zjistili, že nám rodiče od Jackie vybavili jednu skříň i kastroly, takže pánev a kastrol jsme kupovali v podstatě zbytečně. S novým vybavením jsem se ujal sporáku, zatímco Marťa začala obstarávat instalatérsko-opravárenské práce. Zapomněl jsem zmínit, že růžice ve sprše vytváří prameny vody, jejichž ostrost se dá přirovnávat k žiletkám, proto Marťa vytvořila z PET lahve nástavec tak, aby proud vody nebyl přímý, ale zmírněný průchodem skrz hrdlo plastové lahve. Oprava byla úspěšná stejně jako příprava leča z vajíček, rajčete, papriky a cibule. 

Jenom další poznámka k jídlu. Není bez zajímavosti, že zde mají sladkou šunku, slané máslo a sladký chleba. Kolem deváté hodiny jsme zalehli a co se týká mě, okamžitě jsem usnul, protože mi časový posun dělá očividně dosti problémy. Marťa se vzhledem k času tváří zatím neutrálně…to bude asi tím, že má nadespáno z domova několik let dopředu.

Den první

Den první:

Ve dvě ráno mě Marťa probudila slovy „Já nemůžu spát.“ a usnula, na rozdíl ode mě samozřejmě. Budíček v 5:50 mě zastihl s kartáčkem v koupelně. Po bodnutí injekcí do špeku na břiše jsme nasedli do Honzova auta a nechali si dovést ctěné zadky až před druhý terminál ruzyňského letiště. 

Ruzyně

Check-in již byl v plném proudu a tak jsem šel paní sdělit své problémy s online check-inem prováděným předcházejícího dne. Zatímco let z Prahy od Amsterdamu byl zabookován v pořádku, ve druhém letadle z Amsterdamu do Minneapolis se již nenašly dvě volné sedačky vedle sebe, proti čemuž Marťa protestovala zrudnutím nosu. Následoval poslední nákup svačiny po česku v Bille, absolvování pasové kontroly, kde si nás v podstatě nikdo nevšímal a odchod ke gatu C4. V letadle nás přivítaly letušky s velkými drdoly na hlavách. Po hodince a půl už jsme sedali v Amsterdamu. Po cestě k našemu odletovému gatu (kdybych si pamatoval číslo, tak ho napíšu) jsme museli absolvovat pasovou kontrolu a asi dvě hodiny před startem našeho Airbusu A330 směr Minneapolis nastal další zmatek. Vrhli se na nás Holanďani s dotěrnými otázkami. Jednalo se pravděpodobně o prvotní síto not american citizens před cestou do USA. Procedura byla taková, že jsem většinu otázek zodpověděl a občas se snažil i zavtipkovat, ale paní byla prostě paní v uniformě, takže nakonec došlo i na doslovný překlad otázek Marti do češtiny (upřímně netuším, jak mohla ženská vědět co si asi tak povídáme), ale nakonec jsme prošli. Za skenerem mě nějaký policajt ještě vyzul, což jsem mu skutečně nezáviděl. Za dalších asi 30 minut se otevřel tubus směr dveře letadla a my vstoupili na palubu. Já jsem se usadil na sedadlo 32J a Marťa pokračovala směr sedadlo 34J. Naštěstí paní sedící vedle mě rychle pochopila, že patříme k sobě a nemusel jsem škemrat o její přesunutí. Dokonce jí ani nevadilo, že bude sedět u okénka. Tentokrát jsem seděl u okna já, čehož Marťa později dost litovala, především při přeletu Islandu, Grónska a Kanady.

Island

Grónsko

Kanada (asi)

Já čumíce se z okna a Marťa hrajíce Solitaire jsme pomalu mířili do cílové destinace. Nutno podotknout, že Marťa pokořila všechny rekordy ve všech hrách dostupných v zábavných staničkách před námi. I když jsme seděli v nejekonomičtějších prostorách z ekonomických, dalo se to i s dlouhýma nohama zvládnout. Na palubě jsme samozřejmě dostali něco k zakousnutí i k pití. V těchto nuzných podmínkách jsem nepohrdnul plechovkami Heinekenu. Marťa vypila bazén vody, protože si chudák nic jiného neuměla objednat = lesson 1. Každopádně jsme v pořádku přistáli na letišti v Minneapolis v plánovaném čase. Paní pilotce to lehce drclo, ale co bychom taky mohli chtít, když ženská drží velký volant od velkého stroje.

Již při přistání začala Marťa blednout hrůzou před následující imigrační kontrolou a co si budeme nalhávat, mi do zpěvu taky příliš nebylo. Uklidňoval jsem se však myšlenkou, že takových hňupů už tam museli mít povícero. U rozdělování jednotlivých návštěvníků k okýnkům s imigračními policajty byl naštěstí rozumný pán, který nás pustil oba najednou k jednomu otylému pánovi. Pravděpodobně kvůli stejným mikinám. Po jeho ne příliš všetečných otázkách a pokynech „right four, right thumb, left four, left thumb“ nás poslal do kanceláře, kam předtím nikoho neposlal…trošku mi začalo lepit. K dalšímu úředníkovi jsem nastoupil již úplně sám. Tento chlap již kladl o poznání všetečnější otázky týkající se jak nás tak Jackie a vůbec všeho. Nejvíce podivné pro něj bylo to, že můžeme být tak dlouho mimo pracovní proces. Otázku finanční jsem vyřešil vtipně tím, že jsem mu řekl, ze i když jsem ajťák a Marťa dělá asistentku v kanceláři, má o moc více peněz, protože to neutrácí po hospodách. Tomuhle už se mistr zasmál a náš pohovor ukončil se slovy, že nám jenom prohlédne kufry, takže jsem si řekl, že pohoda. Marťa mi ale rychle připomněla, že má v kufru injekce s Clexanenem bez jakéhokoliv dokladu, opět jsem si trošku cáknul a čekal, co bude. Naštěstí kontrola očividně nebyla příliš hloubková. Chlápek vrátil kufry, a s omluvou, že hlídají, aby jim tam mladí lidé nezačali pracovat, se se mnou rozloučil. Já jsem se s ním rozloučil s tím, že je very cool vědět, že nás pořád někdo považuje za mladé.

Po několika eskalátorech a výtazích jsme se ocitli u exitu s nástupy do taxíků a před Starbucks. Obchod s kafem se stal orientačním místem pro Jackie, aby nás byla schopná najít. Našla nás rychle, popadla malý kufr a už nás táhla z toho bludiště ven. K našemu překvapení probíhal přesun mezi terminály (Jackie měla zaparkována auto u jiného terminálu) podzemní/nadzemní dráhou. Na obrovském parkovišti jsme asi 10 minut hledali auto. Poté, co jsme ho našli, jsme hledali Marťu. Sice stála na stejném místě, ale pro mě s orientačním smyslem blížícím se nule, to bylo úplně jedno. Nasedli jsme do, na ameriku prý malého, auta a vydali se směr Decorah. Podle pravidla „věř GPS“ jsme sice na začátku jeli asi 5km úplně opačným směrem, ale ani to nám nedokázalo zkazit radost z prvních okamžiků na půdě Nového světa. Konverzace s Jackie probíhala ze začátku dobře, postupně však opadávala. Především Marťa byla výjimečně podezřele potichu a tak jsme prakticky mlčky dorazili po 2,5 hodinách do Decorahu. Tady jsme nabrali Emilly, spolubydlící Jackie, a byli jsme odvezeni k našemu dočasnému domovu na West Water Street. V bytě byli rodiče od Jackie a očividně tam strávili téměř celý den stěhováním nábytku, jídla a všeho, co jsme si jenom mohli představit.

Kuchyň

Plná lednice

Čerstvá zelenina z farmy

Living room

Otec od Jackie všechno zlehčoval větami typu, že konečně uklidili doma a měli to kam odvést. Každopádně jsme takové přivítání ani ve snu nečekali. Všechno ještě završili pozváním na večeři do nedaleké pizzerie, ve které si nakonec nikdo nedal pizzu. Marťa si objednala Ceasar salad a já začal flirtovat s Volcano Burgerem. Ten byl mimochodem úplně stejně ostrý, jako ostrá jídla v česku = podobnost s kyselým kozím rohem, ale po pálivosti ani vidu, ani slechu, ani chuťi. K tomu samozřejmě cibulové kroužky jako předkrm a kopec hranolků k tomu…doplňuji, že se blížila devátá hodina večerní a já si vážně myslel, že mi po tom nebude dobře. Kupodivu to všechno celkem slehlo po sklenici ledové pepsi, aneb kdybych si dal doma guláš s pětima knedlama a tři klobáska, tak bych přijmul poloviční množství kalorií. Netuším, kdy to kdo platil, ale já to nebyl. Takže po naložení zbytků do krabic (rodiče od Jackie mají farmu a na ní velice mlsná kuřata) jsme se po několika děkovacích a velmi děkovacích kolech odebrali do našeho nového bydliště. Zde jsme smyli prach z topánků a utahaní jako psi usnuli.

Den nultý

Den nultý:

Naše putování začalo dne dvacátého prvního měsíce devátého roku dvoutisícčtrnáctého v malé vesničce na severu Moravy. Z domu nás vyzvedla Danča s Šimonem a společně s našimi bagážemi (mým batůžkem a Martininým pianem a ždímačkou na prádlo) nás odvezli směr nádraží Suchdol nad Odrou. Ještě před odjezdem Leošovým vlakem se na nádraží objevil na nádraží Staňa, který již stihl v kanclíku zalít všechny kytky a tak neměl na práci nic lepšího než nám jet taktéž zamávat. Mával hezky, i Danča s Šimonkem mávala…všichni mávali.

Ve vlaku jsme dostali kofolu oproti smile kartě a po první hodině odpolední jsem se pokusil udělat check-in-neúspěšně a po třech hodinách jsme se ocitli na nádraží v matičce Praze. Ihned jsme strhli pomyslnou náplast a prošli se Sherwoodem směrem k tramvaji. Tou jsme se vydali směrem k bytu Marci a Honzy na červeném vrchu. Pán a paní Fišerovi se pro nás stavili vozem k zastávce, kde Honza zjistil, že vlastní v podstatě stěhovací auto. S vypětím zbývajících sil jsme vysmýkali piano i se ždímačkou do čtvrtého patra a jali se chystat do hospody na večeři. Ještě předtím jsem se pokusil naposledy zabookovat místa v letadle, opět neúspěšně a tak jsme se šli navečeřet a hodit do sebe poslední dvě česká piva. Taky jsme utratili poslední stravenky. Po návratu z hospody jsme se okoupali a v 10h zavelela Marci pokyny k ulehnutí.