pátek 19. prosince 2014

Den dvaašedesátý- konec (23. - 26. 11. 2014)

Ráno jsem se povaloval v posteli jen asi do osmé. Marťa to zvládla asi do desíti, ale v obou případech se jednalo o spánek bezesný, nekvalitní a myšlenkami rušený. Přiblížila se totiž hodina H dne D našeho odjezdu z Decorahu. Odjezd byl plánován na 3PM...samozřejmě velice zhruba. Celé dopoledne uteklo jako voda. Udělal jsem poslední kusy hamburgerů ze zbytku mletého masa. Marťa zabalila perník a palačinky nadělané předešlý večer a začalo balení.

Možná si říkáte, jestli to nebylo pozdě...nebylo. Vzhledem k tomu, že má člověk objem věcí, které se do kufru MUSÍ vměstnat, nemá moc cenu uvažovat nad tím, co tam všechno zabalit, poněvadž je o tom předem rozhodnuto. Kdo zná Marťu, musí počítat s tím, že ji dříve či později nachytá při balení drobných i větších kusů nábytku.
Po několika minutách jsem měl v podstatě sbaleno. Problémem byly především trička a jiné dary koupené domů. Marťa záhy zjistila, že piksla s ovesnými vločkami zabírá stejný prostor jako spací pytel a začala se smiřovat s tím, že si celý byt neodveze....střih...Marťa přelévá zbytky šampónů do flaštiček od nakradených přípravků z motelů a hotelů...střih...Marťa balí sůl, pepř, skořici a prášek do pečiva...střih...Marťa má plný kufr...naštěstí věděla, proč si vzala největší co měla.
Já si sbalil všechny své věci během několika málo minut a mohl jsem se kochat pohledem na již zmíněné dary posazené pěkně na posteli. S úsměvem jsem zjistil, že jsou jinde, než mají být a začal jsem je sázet do svého kufru. I já došel k zajímavému zjištění, že kufr není nafukovací a musel jsem některé věci přesunout k Marti. Děkoval jsem Bohu, že Marťa nevzala v některém motelu žehličku nebo kávovar. Všechno se tedy vlezlo a mohli jsme vyrazit...

Jackie s Keithem přijeli kolem půl čtvrté. Více či méně nám pomohli s věcmi do auta a vyjeli jsme. Mlhavé počasí nám nedopřávalo potěšení z dvou a půl hodinové cesty a tak jsme v podstatě nechali hrát rádio a občas prohodili pár slov. Na letiště jsme dorazili přesně v 6 hodin večer. Keith vyběhl z auta a začal štrachat cigárko, rozloučili jsme se, zamáčkli slzu, poděkovali (peníze za cestu Jackie nepřijala) a odebrali jsme se do haly letiště. Usadili jsme se na židlích a započali naše šestnácti hodinové čekání. Po hodině sezení a procházení letištěm jsem objevil self-checkin kiosky letecké společnosti, která nám odbavovala let. Vzal jsem tedy pasy a s jistotou dostatku času na vyzkoušení jsem začal s kioskem manipulovat. Pravděpodobně na mě bylo ihned poznat, že nejsem zcestovalý a ujala se mě paní od přepážky. Naskenovali jsme můj pas a ten od Marti jsme museli vypsat, protože neměl čip. Bohužel jsme zjistili, že sedadla můžeme bookovat jen do prvního letadla a ještě k tomu už byla většina obsazena, takže jsme seděli asi čtyři řady od sebe. Protože jsme si kufry chtěli nechat, vytiskl jsem jen palubní lístky (pro jistotu) a odebral se zpět za Marťou. Z některého z pater letiště se linuly zvuky, někdy i hudba, z vystaveného klavíru a my se odebrali do pasáže o patro výš, kde již někteří cestovatelé leželi na lavičkách a podřimovali.

Protože jsem se nechtěl smířit s náhodným umístěním sedaček v letadle, podařilo se mi nakonec zabookovat v letu z Washingtonu do Copenhagenu místa pěkně vedle sebe.

Od té doby se až do rána nic moc zvláštního nedělo. Naštěstí byla v podlaze zásuvka, takže jsem si celou noc programoval a Marťa se pokoušela celou noc usnout. Průběžně jsme jedli, co jsme si dovezli tak, abychom to stihli spořádat před odchodem směrem k rektální prohlídce.

V osm hodin ráno jsme si píchli injekce s jakousik sr... na ředění krve či co. Abych byl upřímný, Marťa ji píchla do mé i své pneumatiky/pneumatičky. Prázdné stříkačky jsem odnesl na pánský záchod, kde na ně byl připraven speciální box.

Jali jsme se tedy znovu ke kioskům, nyní již se zavazadly. Protože už jsem byl v tu chvíli obeznámen s ovládáním, suverénně jsem klikal a klikal, až mi vyjely mi dva palubní lístky s novým umístěním našich sedaček, což bylo v pořádku. V pořádku však nebylo, že mi ten plechový šmejd nechtěl dát dvě nálepky na kufry. Opakovala se tedy situace z předešlého dne a já musel požádat o pomoc pána od přepážky. Ten do toho bazméku strčil klíč, něco pomačkal a vyjelo těch nálepek asi pět. Ani on nechápal co ten krám dělá. Nakonec nám oblepil kufry a my se přesunuli k rentgenům.

Hned dvakrát mě přepadla hrůza. Poprvé, když jsem si uvědomil, že se budu po dvaceti hodinách v botách zouvat a podruhé, když jsem si odmontoval z kalhot opasek a ty se mi sesunuly ke kolenům. V rentgenu jsem zvedl ruce, jakože já nic a byl jsem jím po zásluze obkroužen. Ještě mi chlap prohlédl notebook, všechno v pořádku, vyrazili jsme ke gatu.

A teď trošku stručneji...v prvním letadle jsme nakonec seděli za sebou, což se dalo vydržet. Nějaký cestující totiž nedoběhl a tak jsme dostali jeho místo. Pod námi byly mraky přecházející do blankytně modré oblohy a tak se  letadlo některými chvílemi roztřepalo tak, že se i letušky držely svých sedaček zuby nehty. Lidé sahali po pytlících, potily se jim dlaně a já si hrál s telefonem. Přes uličku sedící tetka mě neustále upozorňovala, že chtěla letět do Washingtonu a ne do Dallasu. Letěli jsme totiž na letiště Dulles ve Washingtonu, takže jsem jí to musel několikrát vysvětlit. Dále se mě vyptávala, zda se pití platí apod. Při přistání jsem se zhrozil, protože jsem nikde neviděl ani památku po sněhu. Asi ho někam schovali. Letadlo přistálo celkem tvrdě a my po vystoupení zjistili, že je venku asi dvacet stupňů Celsia. Naštěstí jsme byli oba tak unavení, že nás to ani moc nenasralo. Autobus nás hodil k terminálu a my se poté letištní přepravou přepravili k terminálu, od kterého jsme měli letět směr Evropa.

Letiště bylo docela velké, ale dobře organizované. Koupil jsem za poslední dolary jídlo ve fast foodu. Budete se mi divit, ale bylo to opravdu poprvé, celou dobu jsme odolali a teď už o nic nešlo. Snědli jsme velký hamburger, dva hot-dogy a kopec hranolek, z papírového sáčku odkapával olej a nám bylo dobře.

Po nástupu do většího letadla jsme zjistili, že je poloprázdné a tak jsme se po několika hodinách letu rozešli obsadit volná místa. Spát se moc nedalo. Letěli jsme Airbusem A-330 a bylo v něm o poznání méně místa než v A-340, kterým jsme přiletěli. Let byl klidný s výbornou večeří (hovězí s bramborovou kaší a dušenou mrkví...konečně něco normálního) i snídaní.


V Kodani jsme přistáli kolem sedmé hodiny ranní. Náš let na tabuli ještě nesvítil a tak jsme znovu čekali. Marťa byla nadšená z cen, protože skořicový rohlík stál asi dvacet korun. Když jsem jí řekl, že si to má vynásobit asi tři a půlkrát, začalo se jí stýskat po americkém Walmartu.

Malým letadlem polských aerolinek jsme vyletěli z Kodaně se čtvrthodinovým zpožděním asi v půl desáté. Polský pilot ovšem letadlo nešetřil a let se skládal v podstatě jen ze stoupání a klesání. Nakonec jsme dosedli patnáct minut před plánovaným příletem (10:30) ve Varšavě.
Okamžitě jsme hledali cestu ke kufrům a pospíchali do stanice místní nadzemní dráhy, abychom stihli vlak odjíždějící v poledne.
Lístky na nadzemku jsem koupil ještě relativně v pohodě, protože byl v trafice naštěstí nějaký mladý prodavač, který byl schopen alespoň reagovat. Dojeli jsme tedy na vlakové nádraží asi půl hodiny před odjezdem vlaku a měli za to, že máme vyhráno.
Nadzemní dráha zastavila přímo na jednom z vlakových nástupišť. Logicky jsme šli podle čísel nástupišť k tomu s jedničkou v očekávání, že se tam bude nacházet pokladna. Nebylo tam ale vůbec nic a tak jsem se začal domáhat pomoci. Naneštěstí je situace s cizími jazyky ve Varšavě ještě o poznání horší než u nás a místo aby nám pomohli studenti, musel se nás ujmout fousatý děda, pravděpodobně nějaký umělec...
Zamířili jsme tedy k mezinárodní pokladně s obrovským "International" nápisem. Na otázku "english or česky" jsem dostal odpověď "ruski" a byl jsem v prdeli. To, že se lístek řekne "bilet" jsem si uvědomil až při odchodu. V rámci deseti minut se mi podařilo z baby za přepážkou dostat lístek na rychlík do Hranic na Moravě. Ulevilo se mi opravdu víc, než při vyřizování krádeže věcí z auta v Americe.
Únava byla znát...

Cesta vlakem utíkala docela rychle, i když jsme to oba občas proklimbali. Kolem půl sedmé večerní jsme dorazili do Hranic, kde jsme byli očekáváni Martininým bráchou a mým taťkou. Naložili nás do auta a vezli směr Bernartice nad Odrou - vesnička středisková.
Samozřejmě nám neuniklo, že Tom neustále žmoulá v ruce telefon. Byli jsme si jistí, že náš návrat neproběhne v klidu.
Co vám budu vypravovat. Nastalo vítání, maminy brečely, všichni mávali vlajkami, hrála na střídačku česká a americká hymna, byly připraveny hamburgery s tlačenkou (sežral jsem tlačenku a rohlík jsem nechal). Poté jsme rozdali cenné, či méněcenné dárky. Při tom všem do mě pořád někdo lil slivovici, já to odvážně zapíjel pivem a bylo mi fajn. Marti bylo fajn, že je doma. Přivítali jsme se i s babičkou, která o ničem nevěděla a musela být tedy o to více překvapená. Uměla to však bravurně skrývat.
A další slivovice, objímání, pivo, tlačenka...nakonec si pamatuji už jen tolik...delší záblesk hospody v Bernarticích, kraťounký záblesk v Novém Jičíně na autobusovém nádraží a pak už jen probuzení v posteli v poledne dalšího dne.

Celý příběh tedy započal vzletem a skončil pádem. Mohli bychom to tedy nazvat "Jak se Marťa s Martinem učili létat". Každý pták si napoprvé nabije hubu. My si ji taky párkrát nabili, ale pokaždé jsme se zvedli a zkusili to znovu. Za což patří obdiv především Marti, protože od chlapa se tak nějak očekává, že se v kritických chvílích o vše postará. Nebýt jí, bylo by těch krizovek určitě mnohem více. Tímto jí tedy děkuji za to, jakého mi dělala skvělého parťáka do pohody i nepohody, za to, že to se mnou vydržela.
Dále bych chtěl poděkovat všem, kdo tento blog četli nebo budou číst. Ať je vám nástrojem, pomůckou i zábavou při plánování vašich vlastních dobrodružství. A pokud máte z dobrodružství respekt, tak ho překonejte a taky někam jeďte a něco napište. V případě jakýchkoliv dotazů se na mě neváhejte obracet. Myslím tím dotazy k tématu.

Mějte se všichni pěkně a snad zase někdy na shledanou u jiného blogu, z jiného místa ale se stejnou srandou...

středa 17. prosince 2014

Den čtyřiačtyřicátý - jedenašedesátý (5. - 22. 11. 2014)

Cílem tohoto předposledního příspěvku je shrnutí posledních tří týdnů na kontinentě americkém. A tak jsme bydleli a žili a žili a bydleli. Do toho jsme pořád chodili do blízkých či vzdálených obchodů. Taky jsme vyvařovali. Přes pánev prošlo plato vajec, dva litry palačinek, jedny bramboráky nestrouhané, ale škrábané škrabkou a místo piva zapíjené slivovicí. Dále na ní bylo připraveny 3 kg ovesné kaše, množství slaniny, 8 hamburgerů a tak dále, a tak dále...

Vezměme to ale chronologicky. Počasí se od našeho příjezdu z cest nadále zhoršovalo. Mrazy a mlhy nebyly žádnou raritou a i Marťa začala při svém, pro ni ranním, běhání ve třinácti stupňovém mrazu přimrzat a zamrzat. Zamrzal také byt, proto jsme dokoupili 1500 wattové elektrické topení, které naši kuchyň ohřálo z patnácti na úctyhodných osmnáct stupňů, což už se dalo vydržet. 

Protože zima přišla nezvykle brzy, muselo se stát, že nás sezení na zadku v kuchyni začne po nějaké době sr...zkrátka neměli jsme z toho radost. Na oslavu mých jmenin ještě ke všemu začalo sypat bílé svinstvo a i když jsem si této náklonnosti ke svému jménu ze začátku považoval, po pár dnech, kdy nám zamrzla všechna okna tak, že nešla otevřít, mě nadšení opustilo a i mě, nebojím se to přiznat, přepadla trudomyslnost.

Náladu nám nad bodem mrazu držel fakt, že jsme začali plánovat výjezd na východní pobřeží. Peněz bylo stále dost, Marťa chtěla utrácet a tak se plánovalo...BAZINGA.
Plánovat se sice plánovalo, ale přišel sníh a to tolik sněhu, že nevěděli co s ním. Především na naší plánované trase směrem východním se jim už sníh nevešel za barák a museli ho házet k sousedům. Každopádně byla předpověď počasí nemilosrdná a tak jsme raději naplánovali, že pojedeme dříve domů.
Příprava návratu obnášela několik starostí. První z nich bylo koupení letenek s vědomím, že nám ty původní propadnou. Marťa koketovala s myšlenkou, že to přeplave, ale zjistila, že by nedostala večeři. tak raději obětovala dalších patnáct kapříků. Letenky jsme vybrali v předposledním listopadovém týdnu. Koupili jsme letenky se dvěma přestupy ve Washingtonu na letišti Dulles a v Kodani na letišti Copenhagen. Letět jsme měli 24. listopadu v pondělí, proto jsme měli na přípravu odjezdu jen necelý týden.
Jako první jsme novinku napsali Jackie, ještě jsme s ní zašli na kafe, kde jsme se domluvili, že sice v pondělí, kdy jsme měli letět, pracuje, ale může nás na letiště hodit v neděli večer. Za další jsem byl u Sharon zařídit zaplacení vody a elektřiny. Vyšlo to na 80$. Naštěstí jsem jí na poslední chvíli nabídl zakoupené elektrické zařízení včetně wi-fi extenderu, topinkovače a přídavného topení. Udělal jsem jí asi 10% slevu oproti originální ceně a myslím, že jsme byli oba spokojení.
Poslední sobotu našeho pobytu jsem ještě odpoledne vyrazil najít nějaké cachky. Oběhl jsem celý Decorah, ale ze tří jsem ulovil pouze jednu. Nemám talent...
Ještě jsem zapomněl zmínit nákup dárků. Pro naše přátele, rodinu a některé ceněné známosti jsme nakoupili zboží jak ve visitor centrech, tak v obchodech věnující se tématice Decorahu a Iowy, tak i ve Wallmartu. Marťa pořád sýčkovala, že se nám to nevleze do kufrů, ale já věděl svoje. Taky jsem věděl, že bude balit všechny koupené korunové položky typu šampón, mýdlo apod. Tato předtucha se později ukázala jako pravdivá.

Protože jsem už doma a je třeba ráno vstávat do práce a řešit všelijaké išjůčka, jdu spát a odlet, přelet, dolet a pád si nechám do dalšího příspěvku.

úterý 4. listopadu 2014

Den jedenačtyřicátý - třiačtyřicátý (2. - 4. 11. 2014)

První den z trojice dní:
Toho dne jsme vlastně nic moc nedělali. Jedinou věcí byla procházka k mostu směrem západním od našeho bydliska.

Za mostem se měla v blízkém lesíku nacházet "cachka", kterou jsme chtěli ulovit mamce, ať má z té Amériky taky aspoň něco. Přesto, že jsme zpřeházeli asi třicet kamenů u řeky, našli jsme akorát tak velké prd. Později jsme zjistili, že poslední odlov se uskutečnil před několika měsíci. Takže ji asi prostě "medved zožral".
Po příchodu na byt jsme opět pustili stroje a Marťa udělala výbornou dýňovou polévku. I přes absenci mixéru to bylo, a v ledničce stále ještě je, vydatné, zdravé a chutné jídlo. Nakonec ještě připravila těsto na chleba a dala ho do dalšího dne odležet. Po vzoru těsta jsme se i my nakonec dali odležet.

Den druhý z trojice dní:
Tento den nazvěme "Dnem chleba". Celé dopoledne bylo sice zasvěceno spánku, ale již po poledni začala Marťa s přípravou chleba podle prapodivného receptu.

Po půl hodině pečení měla následovat ještě další půl hodina. Dostal jsem úkol chléb pečlivě hlídat po další půl hodinu. Marťa se mezitím prošla 4 km do Walmartu. Já jsem chleba vypnul o 10 minut později, protože se mi zdál nedopečený. Ihned po dopečení jsem psal Marti SMS, zda ho můžu ochutnat. Po uplynutí akademické čtvrthodinky jsem zakrojil a ochutnal. Mělo to krásnou kůrku a barvu. Akorát to bylo zbytečně moc slané a trošku postrádající chuť, což se pokusíme do konce našeho pobytu ještě vyřešit.
Po další půl hodině mi přišla zpráva asi tohoto znění "Jestli na to sáhneš, tak si mě nepřej...", no tak nezbylo nic jiného, než si ji nepřát. Každopádně byla kombinace zbytku bramborového guláše a domácího chleba fakt super.

Den třetí z trojice dní:
Ráno (kolem poledne) jsme asi dvě hodiny Skypovali s rodinou a jinými lidmi. Poté jsme si našli další "cache" a šli na ni. Asi opravdu nemáme talent.

I přes dvaceti minutové zkoumání terénu v blízkosti určených souřadnic jsme našli stejné prd jako v neděli. Po cestě zpět jsme potkali u řeky "šílenou Viktorku". Nikde nebylo napsáno, co to má znamenat a tak jsme ji prostě pojmenovali jako Viktorku. Na fotce je jistě snadné poznat, kterou slečnu mám na mysli.

Po příchodu udělala Marťa ovesné koláčky, aby kompenzovala nedostatek sladkostí ve skříňce na sladkosti. Poté jsem už napsal jen něco blogu a trošku se něco učil. Marťa mezitím stále louská SQL...zajímavé. Na zítřek mám odhodlání natáhnout si budík na osm hodin a začít něco dělat. Zároveň mi to umožní zavčas posnídat a jít běhat s Marťou hned jak se vzbudí. Plány to jsou pěkné, ale uvidíme ráno...

sobota 1. listopadu 2014

Den čtyřicátý (1. 11. 2014)

Vstali jsme kolem oběda, i když jsme po pár pivech v baru šli spát už kolem druhé ráno. Marťa si šla zaběhat a hned na jednu hodinu jsme šli do parku vzdáleného asi kilometr od našeho bytu. Měla tam být nějaká akce pro široké spektrum lidí. Viděli jsme tam ovšem jen pár lidí, takže jsme to otočili, prošli se do obchodu a zase zpět.


Marťa potom udělala bramborový guláš. Sice bez papriky, ale ta stejně skoro nijak nechutná, takže to nevadilo a guláš byl fakt dobrý. Konečně zase normální jídlo.

Protože se Marťa nudí, začala se učit SQL, tak jsem zvědavý, jak jí to půjde. Večer si dala dvě hodiny nějakého tutoriálu.

pátek 31. října 2014

Den devětatřicátý (31. 10. 2014)

Dnešní den jsme zasvětili slavení Halloweenu. Protože je mi ze slaveni tohoto svátku v Česku značně nevolno, rozhodli jsme se to v USA, kde se tento svátek slaví jako u nás Velikonoce, alespoň vyzkoušet.
Barvy na obličej jsme koupili předešlý den. Marťa si šla ráno zaběhat, aby prý nemusela zatahovat břicho. Já si mezitím udělal slaninovo-vajíčkovou snídani, protože se za to nestydím.

Na oběd Marťa udělala nějakou dobrotu s těstovinami a další slaninou, protože té máme nepočítaně. Odpoledne-večer jsem Skypoval s rodinou a se sousedem. On je tedy bývalý soused, ale to je spíše detail. Celý hovor trval asi 3 hodiny, protože před kamerou doma to vypadalo, jako by Čtvrtníček zprovozňoval internet.
Po telefonování hodila Marťa do trouby dýňový koláč. Sice jsme moc nevěděli jak nastavit troubu, ale nakonec jsme ho asi po hodině dopekli a vypadal i chutnal fakt luxusně. Konečně něco, co nebylo přeslazené. V podstatě jsme ho za odpoledne celý snědli.

Na Halloween nás měla Jackie vyzvednout v půl jedenácté. Proto mě Marťa začala "zdobit" již o půl deváté, abychom to všechno stihli. Po mém nalíčení v půl desáté se ozvalo klepání na dveře a protože jejich otevření automaticky spočívalo na mě, nezbývalo mi, než přes dveře vyzvat osobu, aby se mě nelekla. Odpovědí mi byl smích. Byla to Jackie, která skončila dřív v práci a přišla nám říct, že pro nás přijde už v deset. Marťa si tedy s maskováním pohnula a v deset jsme byli nachystaní.

Poté nás vzala do nedalekého baru, kde jsme byli s Marťou jediní pořádně namaskovaní lidi, kromě jednoho žabáka. Postupně se k nám připojili její kolegové z práce. Já konečně ochutnal místní pivo, které bylo sice slabší než běžná IPA v Brně, ale jinak chutnala docela podobně. Marti se všichni smáli, protože si dala zelený čaj, který se tady běžně nepije, takže jsem jim musel kávovo čajovou situaci v Česku řádně vysvětlit. Kolem půlnoci se lidičky zvedli, že jdou ještě někam tančit, což jsem jako zapřísáhlý nepřítel této činnosti odmítl. Vyfotili jsme se tedy dohromady, já počkal než Marťa dopije čaj a poté jsme šli domů pěkně slušně spát.

čtvrtek 30. října 2014

Den osmatřicátý (30. 10. 2014)

Ráno jsme vstali zas až kolem desáté. Ve 12h jsme měli s Jackie domluveno, že nám půjčí auto, abychom mohli do města Waterloo zajet vrátit naše expediční vozidlo. Jackie si ještě balila nějaké věci, takže jsem ji kolem 12:15 odvezl do školy a poté jsme se již vydali do Waterloo. Marťa řídila naše auto a já auto od Jackie.

Cesta trvala necelé dvě hodiny. Zaparkovali jsme obě auta nedaleko Enterprise, abych si mohl přesednout a odvést ho. Marti zůstala v autě krabice od notebooku, tak jsme ho potřebovali hodit do auta od Jackie. Při pokusu o otevření auto najednou začalo houkat, tak jsem ho zavřel a auto po několika vteřinách zmlklo. Začal jsem tušit problémy, protože jsme měli jen klíč bez imobilizéru. Nechali jsme to prozatím plavat a šli vrátit auto. Doplnili jsme plnou  nádrž, vrátili klíče a bylo vyřízeno.
Po návratu k autu jsme doufali, že si dá říct a přestane řvát. Nedalo. Zavolali jsme tedy Keithovi, jestli neví co s tím. Kvalita hovoru "walkie-talkie" nedovolila složitější konverzaci, takže jsme se domluvili, že mu zavolám za 15 minut. Jeho jedinou, avšak podstatnou radou bylo, že se alarm dá deaktivovat několikerým otočením klíčku v zámku nebo zapalování. Zkusil jsem s ním párkrát poverglovat všude možně, ale nic nepomáhalo. Nakonec jsem se schoval do auta a počkal, až přestane řvát. Keith mi poradil, že se nám podívat do manuálu, zda tam o tom něco nebude. A bylo. Klíčem se muselo v zapalování otočit desetkrát během patnácti vteřin a ono to zafungovalo. Trouble makers Martin a Martina to opět nějak zvládli.
Po návratu do Decorahu jsme si vzali z auta dýni a já šel vrátit auto. Marťa poté vyřezávala helloweenskou dýni a já psal blog a třídil fotky.


Pro doplnění našeho západoamerického putování musím napsat, že z výpisu Enterprise vyplývá, že jsme v jejich autech najeli celkem 8042 mil, což je 12942 km. Předpokládaná cena výdajů za palivo je asi 20tis. Kč.

Den sedmatřicátý (29. 10. 2014)

Ráno jsme znovu začali zkoušet internet. Koupil jsem totiž ve Walmartu extender pro zesílení signálu wifiny. Běhal jsem pořád dolů do obchodu a nahoru do bytu, ale nenašel jsem lepší místo než ve vedlejším pokoji, takže jsem schody absolvoval zbytečně.
Protože jsme měli další den vracet auto, rozhodli jsme se ho ještě trošku využít a zajeli jsme do nedalekého města Spillville, kde byla rozšířená česká komunita a prázdniny zde trávil v roce 1893 i Antonín Dvořák.

Tento náš slavný skladatel má ve městě muzeum v druhém patře muzea s ručně vyřezávanými hodinami bratrů Bily. V muzeu se nesmělo fotit a tak jsem alespoň pořídil pár telefotek telefonem. Řekl jsem si totiž, že se v muzeu nesmí fotit, ale o telefocení tam napsáno nic nebylo a člověk chce mít alespoň nějakou památku.


Při odchodu jsme paní řekli, že jsme z České republiky, tak nám řekla, že ještě donedávna ve městě žilo několik lidí, kteří uměli česky.
Dále jsme se ve městě skočili podívat na kostel Sv. Václava a především přilehlý hřbitov, kde jsme viděli na náhrobcích v podstatě jen česká jména. Bylo zajímavé si uvědomit, jak se měnila příjmení obyvatel. Na nejstarších náhrobcích bylo například příjmení "Mikeš". Na těch novějších již bylo bez diakritiky "Mikesh".


Po návratu do Decorahu jsme znovu využili auta a udělali poslední velký nákup ve Walmartu.
Marťa večer udělala superní palačinky. Dali jsme si je s ovocem a medem.

Napsal jsem zase trošku blogu, podívali se na pár zfilmovaných Mayovek a šli jsme spát.

Den šestatřicátý (28. 10. 2014)

Protože jsme se vrátili z hlavního programu zpět do Decorahu, budu od teď psát jen příspěvky, kdy se bude něco dít a asi budou i kratší. Zvláště pak nebudu rozepisovat dopodrobna rána a večery, co se jídla a spaní týče. To jen pro ujasnění.
Vzbudili jsme se v posteli od Jackie kolem deváté hodiny a čekali jsme, až vstane i Jackie. První náznaky pohybu jsme zaslechli kolem půl desáté a v deset jsme již odjížděli autem k našemu bytu. Ve Wedding Store pod námi jsme si vyzvedli klíče a v půl jedenácté jsme konečně vstoupili do našeho promrzlého bytu. Všude jsme vytvořili z přivezených věcí parádní bordel a zasedli jsme ke strojům.


Já si začal instalovat všemožné programovací věci, protože už je třeba začít něco dělat a Marťa projížděla a třídila fotky.
Odpoledne jsme se vydali na větší nákup, abychom využili auta, které jsme měli ve čtvrtek vrátit. Uvařili jsme si nějaké jídlo, vyzkoušeli Skype a šli jsme spát.

Den pětatřicátý (27. 10. 2014)

Toho dne jsem se nervózně převaloval ve vymrzlém autě v mém chabém spacáku už asi od sedmé. Marťu už pomalu přestával bolet zub. Provedli jsme nutnou hygienu a vyrazili. Rozhodl jsem se, že ten den dojedeme do Decorahu. Čekalo nás tedy asi 1300 km.
Po cestě jsem se ještě chtěl zastavit v muzeu Air and Space nedaleko města Omaha v Nebrasce. Protože se nám druhý den za sebou změnilo časové pásmo, dojeli jsme tam až někdy kolem třetí hodiny odpolední.
Muzeum to bylo velké se zajímavými stroji ve výborném stavu. Trošku mi zde vadilo až příliš chladné přijetí paní prodávající lístky a špatná osvětlenost většiny prostor, zvláště pak ve srovnání s předešlými navštívenými muzei. Všechno jsem rychle avšak důkladně prohlédl a vyfotil. Nejvíce mě zaujal letou SR-71 zavěšený nad vstupem do muzea.



Marťa mezitím čekala v autě. Po "průběhu" muzeem jsem nasedl do auta a vyrazili jsme dál. Celý den v podstatě spočíval v nakupování kafe a benzínu a držení se volantu. Marťa řídila asi hodinu a půl a pak se na to vybodla a musel jsem to odkočírovat sám.
Jackie jsme mezitím napsali pár SMS zpráv o tom, že se blížíme k domovu. Bohužel nám nemohla odpovědět, což jsme věděli již dopředu. Později jsme se však dozvěděli, že jí naše zprávy ani nepřišly. Proto konstatuji, že jednou z největších dosavadních chyb bylo neobstarání si americké SIM karty.
Do Decorahu jsme přijeli kolem půl jedenácté večer, ale Jackie na smluveném místě nebyla a klíče u bytu nezanechala (z důvodu zmíněného výše). Nakonec jsem se jí rozhodl zavolat, ale ozvala se mi jen hlasová schránka. V momentě mi přišel email, že jí nejde hovor přijmout a poslala nám číslo na Keitha, kde už hovor s velkými obtížemi prošel. Kvalita hovoru byla opět na úrovni walkie-talkie. Nakonec jsme se však domluvili, že pro nás za 15 minut přijede. Jak řekla, tak i udělala. Protože však nedostala naše zprávy, neměla u sebe klíče, takže nám nezbylo nic jiného než u ní přenocovat. Nakonec jsme spali v její posteli a Jackie kosla na kanapi. Mimochodem mají doma parádní kočku...sice je tlustá a nerozumí našemu "čiči", ale jinak je přítulná a nebojí se mě, což je co říct:).

Den čtyřiatřicátý (26. 10. 2014)

Probudili jsme se až kolem osmé. Po nějaké hygieně jsme vyrazili do Santa Fe. Po cestě jsme se ještě stavili u benzinky a Marťa napsala email do pojišťovny. V Santa Fe je nejznámější atrakcí místní katedrála Sv. Františka z Assisi, jehož jméno je i součástí originálního názvu města "La Villa Real de la Santa Fé de San Francisco de Asís".

Protože jsme zevnitř katedrály slyšeli nějaký ruch, vpluli jsme dovnitř a hned jsme dostali od pána u dveří zpěvník. Pán nás hned vyzval ať si sedneme a tak jsme si nakonec v Americe dokonce zazpívali anglicky a dokonce i španělsky (kdyby to někdo slyšel, asi by zaplakal), nu což.

Poté jsme zašli na přilehlé náměstí, kde jsem zkusil nějakou malou místní pochutinu.


Poté jsme šli koupit známky na pohledy. Mezitím venku začalo pršet a tak jsme museli chvíli počkat. Našli jsme auto, nasedli do něj a pokračovali směrem k Los Alamos do vědeckého muzea věnujícímu se vývoji první atomové bomby i současným moderním technologiím.
Do Los Alamos jsme dorazili kolem půl jedné. Půlhodinové čekání na otevření muzea jsme si krátili psaním pohledů.
V muzeu jsme vyslechli i krátký dokumentární film o vzniku Los Alamos, všechno jsme vyfotili a přečetli. Musím dodat, že vstup do muzea byl zdarma a expozice fakt luxusní.
Little Boy

Fat Man
Z muzea jsme se již nikde nezdržovali a pokračovali směr Denver. Do Rest Arei za Denverem jsme dojeli kolem půl jedné, takže jsme ihned zalehli a šli spát.

Den třiatřicátý (25. 10. 2014)

Ráno jsem se vzbudil opět zimou. Marťa se vzbudila v teplém spacáku o poznání později. Vyrazili jsme směr Phoenix. Protože jsme potřebovali dojet do Iowy v úterý nebo v pondělí večer, už jsme se nezdržovali s nějakými velkými návštěvami. Minuli jsme tedy Joshua National Park a chvátali do Phoenixu, kde jsem si našel muzeum hasičského záchranného sboru Phoenixu.

Při příjezdu nás okamžitě přivítala houkající hasičská auta různého stáří. V muzeu zrovna měli nějakou akci, takže jsem se projeli hasičským autem, které řídil zasloužilý hasič-veterán. I vstupné do samotného muzea bylo do jedné hodiny zdarma. Vše jsme si důkladně prohlédli, já si, k nelibosti Marti, opět všechno fotil.




Poté jsme vzhledem k volnému vstupu utratili alespoň nějaké peníze v obchůdku se suvenýry.
Ve Phoenixu mezitím teplota vystoupala na 95°F (35°C) ve stínu. Sedli jsme do vypáleného auta a pokračovali směr Flagstaf, kterým jsme již projížděli. Po cestě jsme občas koupili ledově vychlazenou kolu nebo čaj. Chtěli jsme stihnout navštívit Meteor Crater u Flagstaffu, ale bohužel nám zavřeli doslova před nosem, protože jsem přijeli v 17:25 a otevírací doba byla do 17h. Při pohledu na fotky na internetu nás nenavštívení tohoto místa celkem mrzí. Nedalo se nic dělat, vyfotili jsme se alespoň v okolí a vyrazili dál.

Nakonec jsme dorazili kolem 10 h k další Rest Aree. Řekli jsme si však, že abychom zavčas dojeli do Santa Fe, budeme ještě raději pokračovat do další Rest Arei. Tam jsme dorazili kolem 11 h. K naší nevoli jsme zjistili, že byla Rest Area z důvodu rekonstrukce zavřená. Museli jsme tedy pokračovat a nakonec jsme zaparkovali až 20 km před Santa Fe. Marťu mezitím začal bolet zub a tak zjišťovala, jak funguje její pojištění u debetní karty, kterou už vlastně díky Dickovi ani nemá. Nakonec přišla na to, že všechny úkony v cizině se přepočítávají na analogické ceny v česku, takže návštěva zubaře v USA by se mohla ve výsledku pěkně prodražit. Začala si alespoň vyplachovat pusu nějakou zelenou srajdou.

Den třicátý až dvaatřicátý (22. 10. - 24. 10. 2014)

První ze dnů v nadpisu jsme strávili na plážích v Santa Barbaře. Dojeli jsme tam docela brzy, protože jsme opět spali venku. Hodinu jsme stáli u benzinky, kde jsme se připojili na internet. Já si dal kafe a nějaké čerstvé pečivo...konečně něco, co chutnalo jako doma. Protože jsme byli po dvou nocích v autě pěkně polámaní a celý výlet se chýlil ke konci, rozhodli jsme se zabookovat ubytování v hotelu ve Ventuře. Vyšlo to s daní a se snídaní na 170 $.
Na pláži jsme se opět opékali a občas vběhli do vody. Já pořád v tričku. Odpoledne jsme se šli projít k dřevěnému molu, potom sedli do auta a jeli do hotelu ve Ventuře.


všudypřítomné cedulky...
Ubytovali jsme se kolem šesté, já začal psát něco na blog, podívali jsme se na pár dílů Big Bang Theory běžící v televizi. Potom Marťa usnula a já se díval ještě na Friends. Z nepohodlí sedaček v autě jsme si dovolili komfort dvou velkých postelí a mohli jsme se tak rozvalovat podle chuti.

Ráno jsme se vzbudili kolem deváté a pospíchali na snídani. Týpek v kuchyni rozděloval na talíře grilované párky, opékané brambory, vajíčka atd. Potom jsme si vzali ještě ovesnou kaši, nějaké ovoce, udělali si čerstvé vafle, no prostě paráda.
Po posnídaňové pauze jsme vyrazili k moři. Pláž byla vzdálená necelý kilometr, vyvalili jsme se a vydrželi tak celý den. 

Odpoledne jsme se vrátili na pokoj, převlékli se a šli jsme se projít na promenádu.


Večer jsme podle obvyklého plánu koukli na Big Bang, napsali kus blogu a šli jsme spát.

Ráno jsme už celí natěšení běželi na snídani, protože byla fakt luxusní. Složení jsme od předešlého dne příliš neměnili a zase jsme ochutnali všechno. K moři jsme hned nešli. Poskypovali jsme s domovem a kolem oběda se odhlásili z hotelu. Je zajímavé, že s každým odjezdem se mi zdá hmotnost kufru větší a větší. Naštěstí se jedná pravděpodobně o poslední pobyt v zařízení typu motel/hotel. Každopádně se trošku hrozím toho, co všechno při vybalování najdu. Jen doufám, že si Marťa uvědomila, že zařízení typu fén nebo pračka s americkou vidlicí, jí bude v Česku k ničemu. Marťa chtěla jet na poslední koupání na pláž v Santa Monice. Nehoda na silnici však vytvořila docela dlouhou kolonu a tak jsme zastavili již v Malibu, abychom se nezačali poflakovat příliš pozdě.
fotka s oslem pro pár nejmenovaných kamarádu :)



S nástupem večera jsme se rozloučili s mořem, pískem, zamáčkli slzu či dvě a ubírali se autem směr Phoenix. Cesta přes Los Angeles byla krušná, protože jsme se hlemýždím tempem pohybovali v koloně aut minimálně hodinu a půl. Upřímně nechápu lidi, kteří tohle absolvují každý den. Většina aut měla jen jednoho pasažéra. V tomhle je asi opravdu už něco špatně. Projeli jsme Pasadenou a vzpomněli si na Sheldona a v druhé Restarea na dálnici z Los Angeles do Phoenixu jsme se nakonec v autě opět ubytovali.