Den jedenačtyřicátý - třiačtyřicátý (2. - 4. 11. 2014)

První den z trojice dní:

Toho dne jsme vlastně nic moc nedělali. Jedinou věcí byla procházka k mostu směrem západním od našeho bydliska.

Za mostem se měla v blízkém lesíku nacházet "cachka", kterou jsme chtěli ulovit mamce, ať má z té Amériky taky aspoň něco. Přesto, že jsme zpřeházeli asi třicet kamenů u řeky, našli jsme akorát tak velké prd. Později jsme zjistili, že poslední odlov se uskutečnil před několika měsíci. Takže ji asi prostě "medved zožral".

Po příchodu na byt jsme opět pustili stroje a Marťa udělala výbornou dýňovou polévku. I přes absenci mixéru to bylo, a v ledničce stále ještě je, vydatné, zdravé a chutné jídlo. Nakonec ještě připravila těsto na chleba a dala ho do dalšího dne odležet. Po vzoru těsta jsme se i my nakonec dali odležet.

Den druhý z trojice dní:

Tento den nazvěme "Dnem chleba". Celé dopoledne bylo sice zasvěceno spánku, ale již po poledni začala Marťa s přípravou chleba podle prapodivného receptu.

Po půl hodině pečení měla následovat ještě další půl hodina. Dostal jsem úkol chléb pečlivě hlídat po další půl hodinu. Marťa se mezitím prošla 4 km do Walmartu. Já jsem chleba vypnul o 10 minut později, protože se mi zdál nedopečený. Ihned po dopečení jsem psal Marti SMS, zda ho můžu ochutnat. Po uplynutí akademické čtvrthodinky jsem zakrojil a ochutnal. Mělo to krásnou kůrku a barvu. Akorát to bylo zbytečně moc slané a trošku postrádající chuť, což se pokusíme do konce našeho pobytu ještě vyřešit.

Po další půl hodině mi přišla zpráva asi tohoto znění "Jestli na to sáhneš, tak si mě nepřej...", no tak nezbylo nic jiného, než si ji nepřát. Každopádně byla kombinace zbytku bramborového guláše a domácího chleba fakt super.

Den třetí z trojice dní:

Ráno (kolem poledne) jsme asi dvě hodiny Skypovali s rodinou a jinými lidmi. Poté jsme si našli další "cache" a šli na ni. Asi opravdu nemáme talent.

I přes dvaceti minutové zkoumání terénu v blízkosti určených souřadnic jsme našli stejné prd jako v neděli. Po cestě zpět jsme potkali u řeky "šílenou Viktorku". Nikde nebylo napsáno, co to má znamenat a tak jsme ji prostě pojmenovali jako Viktorku. Na fotce je jistě snadné poznat, kterou slečnu mám na mysli.

Po příchodu udělala Marťa ovesné koláčky, aby kompenzovala nedostatek sladkostí ve skříňce na sladkosti. Poté jsem už napsal jen něco blogu a trošku se něco učil. Marťa mezitím stále louská SQL...zajímavé. Na zítřek mám odhodlání natáhnout si budík na osm hodin a začít něco dělat. Zároveň mi to umožní zavčas posnídat a jít běhat s Marťou hned jak se vzbudí. Plány to jsou pěkné, ale uvidíme ráno...