Den devětadvacátý (21. 10. 2014)

Po probuzení v Oxnardu jsem zamířili k prodejně Fry's podívat se po nějakém tom notebooku. Byl to obrovský obchod, ale nevybrali jsme. Alespoň jsme koupili nějaké CDčka do auta. V tomhle ohledu musím říct, že CD je opravdu dost překonané médium, protože by jich člověk musel mít v autě kýbel. Potom jsme se opět celý den povalovali u vody v oblasti Malibu. Byly celkem solidní vlny, takže jsem dostal několikrát vyliskáno. Jednou dokonce z obou stran najednou.

Večer jsme se zastavili v jiném obchodě Fry's a konečně koupili nějaký HP notebook.

Později jsme v autě v městečku Carpinteria konečně najisto zjistili, že na kartách máme všechny fotky. Docela se nám ulevilo a hned jsem všechno zkopíroval pro jistotu i do notebooku.

U auta nás vylekala nějaká očividně trošku "na hlavu" paní hledající telefon. Přesunuli jsme se asi o kilometr dál, kde jsme v autě na ulici přenocovali.

Den osmadvacátý (20. 10. 2014)

Ráno jsme se probudili do nezvykle škaredého počasí. Tím rozumějme to, že nebyla úplně jasná obloha a občas trošku poprchávalo. Naším prvním cílem se stal přístav v Long Beach. Je zde zakotvena Queen Mary, což je loď, která se mi nevešla do foťáku. Tímto veřejně lituji rozhodnutí nevzít si od Vency nějaký jiný objektiv.

Vzhledem k nepřízni počasí jsme se rozhodli najít nějakou knihovnu, kde bychom si mohli sednout k počítači a sepsat nějaké zprávy. Naneštěstí byly všechny knihovny v okolí v pondělí zavřené.
Na druhou stranu se nám začalo vyjasňovat a oteplovat, takže jsem si mohli dovolit další koupání a pobyt na slunci. Rozhodli jsme se (Marťa rozhodla) vyzkoušet Manhattan Beach.

Pro dnešek i následující dny jsem zvolil jako část plážové garderoby i tričko, abych si nespálil spáleninu.
Rozhodli jsme se koupit Marti notebook, aby jsem mohl psát blog a aby se později v Iowě neukousala nudou. Bohužel nám ve Walmartu nepovolili si vybraný notebook vyzkoušet, tak jsme se na to pro tento den vykašlali a rozhodli se příští den navštívit nějaký větší obchod s elektronikou a počítači.
Spaní jsme tentokrát absolvovali ve městě Oxnard u Los Angeles. Pokud se vám zdá, že jsem vynechal část, jak jsme se dostali ze San Diega zpět k Los Angeles, tak se vám to nezdá. Není to tím, že bych to zde nechtěl napsat, ale v podstatě nic se neudálo, což je mi momentálně dobrou výmluvou pro to, že nevím co se událo :).

Den sedmadvacátý (19. 10. 2014)

Po probdělé noci jsme vstali o něco dříve než předešlý den, abychom zkusili, zda nebude snídaně v tuto dobu bohatější. Nebyla. Protože jsem si na slunce moc netroufal, chvíli jsme skypovali s rodinou a poté jsme se sbalili a nasměrovali naše vozidlo směr San Diego. 

Nejdříve jsme se chtěli podívat do přístavu, kde jsou zakotveny staré, avšak zachované, plachetnice a o kus dál je zakotvená letadlová loď USS Midway, sloužící jako muzeum.

Po dalším půlhodinovém parkování jsme konečně pěšky vyrazili do zmíněného přístavu. Vyfotili jsme plachetnice a já se rozhodl zajít se podívat na letadlovou loď, protože tam už se asi nedostanu. Marťa se mezitím vypravila do přilehlého parku se sochou námořníka líbajícího sestru (zdravotní).

Já mezitím prolezl celou lodí a musím říct, že muzeum je to vyloženě luxusní. Reálně používané vybavení mechaniků, pilotů, kuchařů. Zařízené kajuty důstojníků a nakonec i vystavená letadla jak v nákladním prostoru lodi, tak i na palubě. Na palubě dokonce probíhaly přednášky o celém procesu startu a přistání letadel, které přednášeli bývalí námořníci.

Poté, co jsem všechno prohlédl, jsem šel do parku, kde měla čekat Marťa. Našli jsme se a vyrazili zpět k autu. Náš dosavadní proces hledání auta trvající půl hodiny se tentokrát protáhl na přibližně 45 minut. Autem jsme poté dojeli na Coronado beach, kde jsme polehávali, pokukovali po okolí a věnovali se četbě. 

S nadcházejícím večerem a zimou jsme to zabalili, vyfotili jsme má vybarvující se záda u auta a vrátili se zpět do San Diega.

Tam jsem se stavili na jakémsik Plaza, obešli pár obchodů, zkonstatovali, že stejně nechceme nic kupovat a sedli zpět do auta. Následně jsme hledali Restareu pro další přenocování na čerstvém vzduchu.

Den šestadvacátý (18. 10. 2014)

Protože jsme v rámci ubytování měli i snídani, vstali jsme již kolem deváté. Co si budeme nalhávat, snídaně nebyla příliš bohatá, ale něco jsme snědli, popili kafe, Marťa si udělala čaj a nedopila ho (není to naposledy).

Po snídani jsme si sbalili věci na pláž a vyrazili na ni. Nacházela se asi 800 m od motelu, což nebylo daleko, ale v malých cuklách s pitomým špagátem mezi palcem to byl přímo hrdinský úkon. Taky jsem je měl tímto na noze poprvé a naposledy.

Došli jsme na pláž a začali se opékat. Všude bylo plno lidí, jedna svatba a pár grilovaček, prostě amerika.

Já chodil do vody častěji než Marťa, abych se "nemusel" mazat a pro jistotu jsem se na mazání vykašlal úplně. Marťa se namazala a pořád jenom ležela na ručníku. Dokonce nás na pláži navštívilo pár delfínů.

Jako obvykle začalo být Marti kolem čtvrté hodiny zima, takže jsme to zabalili a šli zpět do motelu.

Protože do večera bylo dost času, rozhodli jsme se vyřešit ožehavý problém nabíjení telefonů bez redukce ukradené Dickem. Skočili jsme tedy do obchodu BestBuy, což je docela velký obchod s elektronikou a vším možným. Redukci jsme sice nesehnali, ale koupili jsme za 10 $ USB nabíječku bez drátu, kterých jsme měli dost z nabíječky v autě.

Po návratu z nákupu jsme dali nabíjet telefony a já poprvé ucítil na zádech nepřítomnost opalovacího krému. Marťa při pohledu na moje záda zbělala a začala mi nosit studené obklady. Sám jsem do této chvíle neměl o následcích své lehkomyslnosti ani tušení.

Nakonec jsme snědli zbytek kuřete, podívali se na pár dílů Big Bang Theory a šli jsme spát. Noc byla bolestivá a krušná, jak to každý jistě moc dobře zná.

Den pětadvacátý (17. 10. 2014)

Probudili jsme se v uličce, která za světla vypadala úplně jinak než večer, kdy jsme tam přijeli...jako většina míst. Další ranní špičkou jsme se doslova plazili do San Clemente. Zaparkovali jsme u parku. V nedaleké školce nebo škole řvaly děcka a tak jsme si tak trošku uvědomili, že jsme vlastně jedni z mála lidí, co mají volno od jakýchkoliv povinností...nepatrně jsme se zastyděli, to nemohu říct. Zašli jsme k pláži, kde už byli v plné práci surfaři a po přilehlé cyklostezce běhali a chodili lidé. Teď jsme si naopak uvědomili, že asi nejsme jediní lidé, co nepracují.

Po dvou nocích v autě jsme byli oba vyloženě vyšťavení. Po nalezení auta a odjetí z parku jsme to zapíchli k nedaleké pekárně, kde jsme na free wifi zabookovali ubytovaní v motelu ve městě Encinitas. Parametry ubytování = dvě noci se snídaní.

Do města jsme dorazili zbytečně brzy, a tak jsme ještě zajeli nakoupit do Walmartu. Koupil jsem si grilované kuře, které jsem měl v plánu později nemilosrdně sežrat.

Přesně ve tři hodiny odpoledne jsme se ubytovali a já spáchal s kuřetem téměř to, co jsem původně zamýšlel, ale za prvé mi do toho furt Marťa ďobala a za druhé bych to stejně nesnědl. Ručně jsem ho tedy naporcoval a kusy masa jsme dali do krabičky a do ledničky pěkně na další žravku.

Kolem páté hodiny jsme se šli projít na blízkou pláž, ale Marti byla zima, takže jsme to otočili zpět.

Na televizi jsem našel nějaký kanál, kde běželo Big Bang Theory a to hned několik dílů za sebou. Mrknul jsem na ně a šel spát. Marťa to mezitím už dávno zabalila.

Den čtyřiadvacátý (16. 10. 2014)

V šest hodin jsme se probudili a raději jsme hned vyjeli, protože lidé kolem už začali vstávat a nechtěli jsme, aby se nás někdo na něco vyptával...tzn. nevyjeli jsme, ale ujeli jsme.

Cesta do LA směřovala pořád jižně, popřípadě jihovýchodně či východně. Protože jsme měli dost času, stavili jsme se na Topanga beach a poté pokračovali již do samotného centra Los Angeles. Dopravní situace byla opět výživná, ale v pořádku jsme se dostali k Wilshire Blvd., kde v jedné z výškových budou sídlí i naše velvyslanectví.

Prvním problémem bylo opět parkování. Některé ulice byly vyloženě prázdné a to nám přišlo podezřelé. Po prozkoumání dodatkových tabulek jsme zjistili, že tento den probíhá čištění ulic a je zde zakázáno parkování mezi osmou a desátou hodinou ranní. Taktika byla jasná. Zaparkovali jsme a čekali v autě, co bude. Očividně jsme nebyli sami, protože před nás během několika minut zaparkovala další dvě auta a oba řidiči přecházeli nervózně kolem. Asi deset minut před desátou přijelo auto s nápisem "Parking guard" nebo něco podobného. Všichni okamžitě naskákali do auta a tak jsme i my raději odjeli. Chtěli jsme si udělat kolečko a zaparkovat znovu na to stejné místo, které však bylo během několika minut obsazeno. Nakonec jsme tedy zaparkovali jen asi 300 m od ambasády u hotelu.

Do kanceláře ambasády jsme dorazili něco před jedenáctou. Marťa konečně slyšela češtinu, což jí povzbudilo. Asi hodinu jsme čekali na vyřízení požadavků zákazníků před námi, ale nakonec se na nás dostalo. Pan konzul byl příjemně vystupující decentní pán. Vystavení pasu nás vyšlo na 18 $. Je třeba dodat, že pas má zelenou barvu a platnost tři měsíce.

Na letišti v LA jsme konečně vyměnili auto za další Toyotu Corollu. Museli nám chudáci vystavit novou smlouvu, protože na staré už jsme měli čtyři auta, což je limit.

Naší další zastávkou byla Santa Monica, což je v podstatě část LA. Zašli jsme na pláž, já se trošku vykoupal a Marťa se kochala. Tentokrát to měla i s Baywatch.

Protože se s nástupem večera začalo i ochlazovat, vyprdli jsme se na moře a jeli zpět do LA. Projeli jsme Beverly Hills, Rodeo Dr. a nakonec si prošli kousek chodníku slávy na Hollywood Blvd.

Rodeo Dr

V šílené dopravě na Hollywood Blvd. jsem poprvé málem způsobil dopravní nehodu, kdy se musel chlapec v bílém BMW hodně snažit, aby mi uhnul. Holt "chybama se člověk učí". Po setmění jsme odjeli z města směr jih, do půl noci hledali místo vhodné k přespání a nakonec jsme se ubytovali opět v nějaké slepé tmavé uličce.

Den třiadvacátý (15. 10. 2014)

Ráno jsme se vzbudili...zase. I přes ubezpečení, že internet je "gut" ve všech "rums" jsme nakonec od cesty zavolali domů. Marti se ven moc nechtělo, ale jakmile uslyšela slovo "internet", hodila na sebe své nejlepší šaty a vyrazila.

Po obtelefonování jsme vyrazili jižním směrem. Bohužel jsme chtěli ušetřit čas a tak jsme si to střihli rovnou na jih i přes to, že jsme chtěli jet po pobřeží. Po uvědomění si chyby jsme to znovu střihli, ale tentokrát nějakým vojenským cvičným prostorem, kde nebyl kámen na kameni a hlavně byla všude spousta veverek, takže to nemohlo dopadnout jinak, než že se najednou ozvala z pod kol našeho auta tupá rána a třepající se zvíře ve zpětném zrcátku bylo jasným důkazem nechtěného usmrcení tohoto nevinného, avšak přemnoženého zvířete.

Stoupali jsme tedy úzkými cestičkami přes pohoří. Počet zatáček převyšoval počet veverek a tak Marti nebylo na místě spolujezdce dvakrát nejlépe. Po dvou hodinách strastiplné jízdy jsme se konečně napojili na silnici číslo "1" a smažili si to po pobřeží směrem k jihu.

Na několika plážích se povalovali rypouši sloní a kolem nich pobíhali a poletovali rozmanití fóglíci.

Dorazili jsme do Morro Bay, což je městečko s pláží, ale hlavně monumentální skálou tyčící se nad mořem.

Protože se nám zdálo naše momentální auto příliš "obludné", pokoušeli jsme se ho v některé půjčovně vyměnit za páté v pořadí. Tento den jsme to zkusili třikrát a bez úspěchu.

Nakonec jsme dojeli do Santa Barbary, kde jsme se kousek prošli, ale protože už padla tma, na nějaké velké focení a prohlížení to nebylo.

Před odjezdem ze Santa Barbary jsme si uvědomili, že Marťa ještě nemá fotky na náhradní pas a tak jsme hopli do drogerie, kde ji velmi ochotně vyblejskli (2 fotky za 13 dolarů).

Poté jsme hledali místo k přenocování a našli jsme u nějakého domu, kde nebylo moc světla, ať nejsme podezřelí.