čtvrtek 25. září 2014

Den druhý

Den druhý:

Vzbudil jsem se v 8h, potom v 10h, potom v 11h, něco jsem snědl a spal další dvě hodiny. Sice jsme se pořád převalovali, protože už toho spaní bylo moc, ale válet se dle libosti nebylo v tu chvíli vůbec špatné. Nejlepší na tom je, že v ložnici nejsou okna, takže je tam při zavřených dveřích celý den tma. Po umytí a vyčištění zubů jsme se stavili dole za Jackie v obchodě se svatebními potřebami. Tam jsem se necítil moc dobře. Za pultem s Jackie stála paní (Sharon), která nám pronajímá byt. Ta okamžitě přijala 1185 dolarů za pronájem s několika dalšími pokyny k našemu pobytu. Jackie mezitím odešla věnovat se zákazníkům. Nechtěli jsme více prudit, a proto jsme vyšli z obchodu směr neznámý. Následně jsme zjistili, že jsme nasadili směr jiho-východní. Míjeli jsme, pro nás zvláštní, domy, které známe z filmů, zvláštní auta, všechny s automatem a spoustu veverek a cvrčků. ¨

Cvrčci tady všude řvou jako v Chorvatsku v červenci. Po cyklotrase „trout run trace“ jsme po několika kilometrech došli k Wallmartu – americké verzi našeho kauflandu. Prozatím jsem se nezbavil pocitu, že jsme za blbce, protože jdeme pěšky bez psa, kočáru nebo rychlosti. Mají tady velmi pěkný zdravící zvyk. Po prvotní odpovědi znějící asi jako „epch“ jsme se nakonec probojovali k „Hi, Hey nebo Hello“ podle stáří a vzhledu zdravené osoby. Dokonce jsme potkali asi 75letého pána s plnovousem, který si to během štrádoval směr Decorah…u něho jsme chápali, že mu nezbyl dech, aby na náš pozdrav odpověděl.

Zpátky k Wallmartu. Věděli jsme, že potřebujeme olej, hrnec, pánev, pepř, sůl a houby na mytí nádobí. Celý obchod jsme obešli 3x a nakonec jsme ke zmíněným věcem přikoupili ještě lampu, žárovku a borůvkové koláče v krabičce ke svačině. Olej jsme mimochodem koupili kukuřičný ačkoliv vůbec netuším co je to zač. Nejvíc mě šokovalo, když jsme vedle rybářského náčiní našli ve vitríně M-16, nějaké karabiny a brokovnice. Vedle bylo úhledně naskládáno střelivo. Prozatím je to pro mě nejzvláštnější zážitek. Po zaplacení 90 dolarů nám paní pokladní naložila tašky do vozíku (proč?) a my se po cyklostezce vraceli k domovu. Zase jsme byli za exoty. Někteří kolemjdoucí se usmívali více, někteří méně, ale pořád lepší než vidět věčně nasrané lidi, no ne?

Po příchodu na byt jsme zjistili, že nám rodiče od Jackie vybavili jednu skříň i kastroly, takže pánev a kastrol jsme kupovali v podstatě zbytečně. S novým vybavením jsem se ujal sporáku, zatímco Marťa začala obstarávat instalatérsko-opravárenské práce. Zapomněl jsem zmínit, že růžice ve sprše vytváří prameny vody, jejichž ostrost se dá přirovnávat k žiletkám, proto Marťa vytvořila z PET lahve nástavec tak, aby proud vody nebyl přímý, ale zmírněný průchodem skrz hrdlo plastové lahve. Oprava byla úspěšná stejně jako příprava leča z vajíček, rajčete, papriky a cibule. 

Jenom další poznámka k jídlu. Není bez zajímavosti, že zde mají sladkou šunku, slané máslo a sladký chleba. Kolem deváté hodiny jsme zalehli a co se týká mě, okamžitě jsem usnul, protože mi časový posun dělá očividně dosti problémy. Marťa se vzhledem k času tváří zatím neutrálně…to bude asi tím, že má nadespáno z domova několik let dopředu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.