Den osmý

Po ranním probuzení v 10h jsme zjistili, že už nemáme v podstatě vůbec nic k jídlu. Zakázal jsem proto všechny debaty o chlebu, masu a bramborách. Marťa se naštěstí bavila cereáliemi a mi pro začátek postačilo jedno vejce na pánvi. Již od brzkých 10:30 jsem se dal do hledání vozu pro naše další fungování, protože se skutečně potvrdilo, že kdo nemá v US auto, jakoby nebyl. Snad ve větším městě se dá fungovat, pokud člověk nechce nic moc dělat, ale tady to prostě nejde. Postupně mi zavírali půjčovny, až jsem nakonec objevil Enterprise Rental Car v městě Waterloo. Objednal jsem SUV nebo spíše pseudo SUV Toyotu RAV4 or similar…psala mi stránka. Jackie nás vyzvedla před barákem asi v půl třetí a vydali jsme se na další „krátkou“ projížďku. Nejdříve jsme se stavili na první benzince natankovat plnou. Protože nás Jackie pořád někam bere, celé jsem to zaplatil. Nejdříve jsem zkusil jednu debetku z KB, potom druhou z FIO a protože to ani jednu nechtělo sežrat, musela zabrat opět kreditka z KB. Nakonec jsem šel dovnitř a obě karty jsem prohnal přes bankomat a nechal si zjistit zůstatek, aby se karta aktivovala, tak uvidíme příště. Cestou jsme se dozvěděli, že Keith ani Jackie v pondělí nešli do práce z důvodů popsaných v dni šestém. Po asi dvou hodinách jsme dorazili do půjčovny, kde mi samozřejmě řekli, že požadované auto, resp. auto v požadované velikosti nemají, ale že mi dají malé a můžu si ho během naší cesty kdekoliv vyměnit. Co naplat, musel jsem to vzít. Naštěstí auto bylo alespoň v ceně malého auta a výměnou by se cena neměla měnit, tak uvidíme. K autu jsme koupili i pojištění za 17.5 dolaru/den…echtJ. Automatické řazení jsem pochopil záhy. Škoda je, že podle regulí můžu řídit jenom já a auto je na mě napsané. 

V "autě"

Po dalších dvou hodinách jsme dojeli domů. Od rána jsem neměl nic jiného než vajíčko, Marťa měla krabičku cereálií, tak jsem rychle skočili do obchodu pro nějaké pečivo a rozbalili maso, které bylo ještě ráno v mrazáku. 

Před obchodem

Hodil jsem to na pánev, ale z masa se začalo nějak podezřele kouřit, až jsem měl strach, že nám spustí požární hlásiče. Podlil jsem ho větším množstvím olejem a už to šlo lépe. 

A už se to vaří...

Pravdou je, že to prase muselo mít 100 let, protože všechnu energii získanou z masa jsem spálil kousáním a Marťa jakbysmet. Po večeři jsme začali plánovat naši cestu na západ…