Den první

Den první:

Ve dvě ráno mě Marťa probudila slovy „Já nemůžu spát.“ a usnula, na rozdíl ode mě samozřejmě. Budíček v 5:50 mě zastihl s kartáčkem v koupelně. Po bodnutí injekcí do špeku na břiše jsme nasedli do Honzova auta a nechali si dovést ctěné zadky až před druhý terminál ruzyňského letiště. 

Ruzyně

Check-in již byl v plném proudu a tak jsem šel paní sdělit své problémy s online check-inem prováděným předcházejícího dne. Zatímco let z Prahy od Amsterdamu byl zabookován v pořádku, ve druhém letadle z Amsterdamu do Minneapolis se již nenašly dvě volné sedačky vedle sebe, proti čemuž Marťa protestovala zrudnutím nosu. Následoval poslední nákup svačiny po česku v Bille, absolvování pasové kontroly, kde si nás v podstatě nikdo nevšímal a odchod ke gatu C4. V letadle nás přivítaly letušky s velkými drdoly na hlavách. Po hodince a půl už jsme sedali v Amsterdamu. Po cestě k našemu odletovému gatu (kdybych si pamatoval číslo, tak ho napíšu) jsme museli absolvovat pasovou kontrolu a asi dvě hodiny před startem našeho Airbusu A330 směr Minneapolis nastal další zmatek. Vrhli se na nás Holanďani s dotěrnými otázkami. Jednalo se pravděpodobně o prvotní síto not american citizens před cestou do USA. Procedura byla taková, že jsem většinu otázek zodpověděl a občas se snažil i zavtipkovat, ale paní byla prostě paní v uniformě, takže nakonec došlo i na doslovný překlad otázek Marti do češtiny (upřímně netuším, jak mohla ženská vědět co si asi tak povídáme), ale nakonec jsme prošli. Za skenerem mě nějaký policajt ještě vyzul, což jsem mu skutečně nezáviděl. Za dalších asi 30 minut se otevřel tubus směr dveře letadla a my vstoupili na palubu. Já jsem se usadil na sedadlo 32J a Marťa pokračovala směr sedadlo 34J. Naštěstí paní sedící vedle mě rychle pochopila, že patříme k sobě a nemusel jsem škemrat o její přesunutí. Dokonce jí ani nevadilo, že bude sedět u okénka. Tentokrát jsem seděl u okna já, čehož Marťa později dost litovala, především při přeletu Islandu, Grónska a Kanady.

Island

Grónsko

Kanada (asi)

Já čumíce se z okna a Marťa hrajíce Solitaire jsme pomalu mířili do cílové destinace. Nutno podotknout, že Marťa pokořila všechny rekordy ve všech hrách dostupných v zábavných staničkách před námi. I když jsme seděli v nejekonomičtějších prostorách z ekonomických, dalo se to i s dlouhýma nohama zvládnout. Na palubě jsme samozřejmě dostali něco k zakousnutí i k pití. V těchto nuzných podmínkách jsem nepohrdnul plechovkami Heinekenu. Marťa vypila bazén vody, protože si chudák nic jiného neuměla objednat = lesson 1. Každopádně jsme v pořádku přistáli na letišti v Minneapolis v plánovaném čase. Paní pilotce to lehce drclo, ale co bychom taky mohli chtít, když ženská drží velký volant od velkého stroje.

Již při přistání začala Marťa blednout hrůzou před následující imigrační kontrolou a co si budeme nalhávat, mi do zpěvu taky příliš nebylo. Uklidňoval jsem se však myšlenkou, že takových hňupů už tam museli mít povícero. U rozdělování jednotlivých návštěvníků k okýnkům s imigračními policajty byl naštěstí rozumný pán, který nás pustil oba najednou k jednomu otylému pánovi. Pravděpodobně kvůli stejným mikinám. Po jeho ne příliš všetečných otázkách a pokynech „right four, right thumb, left four, left thumb“ nás poslal do kanceláře, kam předtím nikoho neposlal…trošku mi začalo lepit. K dalšímu úředníkovi jsem nastoupil již úplně sám. Tento chlap již kladl o poznání všetečnější otázky týkající se jak nás tak Jackie a vůbec všeho. Nejvíce podivné pro něj bylo to, že můžeme být tak dlouho mimo pracovní proces. Otázku finanční jsem vyřešil vtipně tím, že jsem mu řekl, ze i když jsem ajťák a Marťa dělá asistentku v kanceláři, má o moc více peněz, protože to neutrácí po hospodách. Tomuhle už se mistr zasmál a náš pohovor ukončil se slovy, že nám jenom prohlédne kufry, takže jsem si řekl, že pohoda. Marťa mi ale rychle připomněla, že má v kufru injekce s Clexanenem bez jakéhokoliv dokladu, opět jsem si trošku cáknul a čekal, co bude. Naštěstí kontrola očividně nebyla příliš hloubková. Chlápek vrátil kufry, a s omluvou, že hlídají, aby jim tam mladí lidé nezačali pracovat, se se mnou rozloučil. Já jsem se s ním rozloučil s tím, že je very cool vědět, že nás pořád někdo považuje za mladé.

Po několika eskalátorech a výtazích jsme se ocitli u exitu s nástupy do taxíků a před Starbucks. Obchod s kafem se stal orientačním místem pro Jackie, aby nás byla schopná najít. Našla nás rychle, popadla malý kufr a už nás táhla z toho bludiště ven. K našemu překvapení probíhal přesun mezi terminály (Jackie měla zaparkována auto u jiného terminálu) podzemní/nadzemní dráhou. Na obrovském parkovišti jsme asi 10 minut hledali auto. Poté, co jsme ho našli, jsme hledali Marťu. Sice stála na stejném místě, ale pro mě s orientačním smyslem blížícím se nule, to bylo úplně jedno. Nasedli jsme do, na ameriku prý malého, auta a vydali se směr Decorah. Podle pravidla „věř GPS“ jsme sice na začátku jeli asi 5km úplně opačným směrem, ale ani to nám nedokázalo zkazit radost z prvních okamžiků na půdě Nového světa. Konverzace s Jackie probíhala ze začátku dobře, postupně však opadávala. Především Marťa byla výjimečně podezřele potichu a tak jsme prakticky mlčky dorazili po 2,5 hodinách do Decorahu. Tady jsme nabrali Emilly, spolubydlící Jackie, a byli jsme odvezeni k našemu dočasnému domovu na West Water Street. V bytě byli rodiče od Jackie a očividně tam strávili téměř celý den stěhováním nábytku, jídla a všeho, co jsme si jenom mohli představit.

Kuchyň

Plná lednice

Čerstvá zelenina z farmy

Living room

Otec od Jackie všechno zlehčoval větami typu, že konečně uklidili doma a měli to kam odvést. Každopádně jsme takové přivítání ani ve snu nečekali. Všechno ještě završili pozváním na večeři do nedaleké pizzerie, ve které si nakonec nikdo nedal pizzu. Marťa si objednala Ceasar salad a já začal flirtovat s Volcano Burgerem. Ten byl mimochodem úplně stejně ostrý, jako ostrá jídla v česku = podobnost s kyselým kozím rohem, ale po pálivosti ani vidu, ani slechu, ani chuťi. K tomu samozřejmě cibulové kroužky jako předkrm a kopec hranolků k tomu…doplňuji, že se blížila devátá hodina večerní a já si vážně myslel, že mi po tom nebude dobře. Kupodivu to všechno celkem slehlo po sklenici ledové pepsi, aneb kdybych si dal doma guláš s pětima knedlama a tři klobáska, tak bych přijmul poloviční množství kalorií. Netuším, kdy to kdo platil, ale já to nebyl. Takže po naložení zbytků do krabic (rodiče od Jackie mají farmu a na ní velice mlsná kuřata) jsme se po několika děkovacích a velmi děkovacích kolech odebrali do našeho nového bydliště. Zde jsme smyli prach z topánků a utahaní jako psi usnuli.