Den desátý (2.10.2014)

Marťa spala kupodivu dobře. Ve výsledku jsme se probudili kolem osmé, což jsem sám čuměl. 

Dál to šlo už ráz na ráz. První zastávka v Enterprise na letišti v Rapid city. Mexikánec na přepážce nám oznámil, že bude mít něco „maybe in the afternoon“, tak jsme si vzali raději vizitku a jeli do další pobočky ve městě. Tam nám tlustý černoch řekl, že se mu máme ozvat „at 5“, tak jsme si vzali další vizitku. Mezitím si z nás nějací příslušníci americké armády dělali srandu, že si máme vzít nějaký pickup...což je u nás stará dobra Felicia Pickup nebo Favorit Pickup, ale u nich je to tří tunové monstrum, do kterého se leze pomalu po žebříku. S díky jsme odmítli, že na to jako evropané nejsme úplně zvyklí a vyrazili jsme dále.

U Rapid city jsme měli naplánováno navštívit Mount Rushmore National Memorial, kde mají amíci ve skále vytesané čtyři své prezidenty. 

Vzhledem k tomu, že to hlavní bylo vidět již z cesty, zastavili jsme, podívali se, vyfotili a vyrazili jsme rovnou dál směrem na městečko Hill City. Tady jsem objevil muzeum Black Hill dráhy, na skok jsem se zašel podívat dovnitř, všechno si prohlédl a zdokumentoval a Marťu nechal v autě. 

Velociped na kolejích

Venku zrovna začali do stařičké parní lokomotivy čepovat vodu, udělal jsem pár fotek, sedli jsme do auta a pokračovali směr Gillette.

Již po cestě jsme si všimli, že se začíná kazit počasí, tak jsme měli alespoň zadarmo umyté auto. V další Enterprise půjčovně nám opět řekli, že nemají SUV, tak jsme se zeptali alespoň na něco trochu většího, vybrali jsme si nějakou limuzínu od Dodge, vyplnili papíry a vyrazili jsme. Po 500m začalo být v autě nedýchatelno, tak jsem to otočil a šel si stěžovat. Slečna managerka na to mrkla a řekla mi, že jsem měl zataženou ruční brzdu, která se v tomhle případě řeší levou nohou. Byla pravda, že jsem na ni ani nehrábl, tak jsme ji promáčkli a znovu jsem vyrazil. Po nových 500m jsme však zjistili, že brzdou to není a auto jsme vrátili. Dostali jsme výměnou Toyotu Corollu, dopsali ji na smlouvu o pronájmu a konečně vyrazili směr Buffalo, Wyoming. 

Nové auto

Již při výjezdu z Gillette jsme pozorovali ve vzduchu nějaké bílé mokré svinstvo. To se vzápětí změnilo ve sněhovou vánici, jakou u nás vídáváme v lednu. Naštěstí nebylo tak chladno, aby sníh vydržel a my jsme mohli i na letních pneumatikách pokračovat po dálnici omezenou rychlostí dál. 

Protože jsme chtěli napsat kousek blogu a konečně se trochu najíst a napít, stavili jsme se v Buffalu do pizzerie, u které nám telefony řekly, že má wi-fi. Sice ji měla, ale bez přístupu na internet. Nu což, napsal jsem něco blogu do zásoby, dal si super pizzu a colu, ať má to letadlo zpátky co vézt. Marťa si dala salát s kuřecím masem buffalo billa a k tomu vodu...ta byla z vodovodu s ledem a zadarmo:D. Pořád jsme si nezvykli, že „water“ není sodovka. Na druhou stranu, pokud v česku požádáte o vodu, tak vám donesou 2 dcl za cenu zlata=piva, takže co je lepší...? Protože máme žaludky řádně sešněrované, abychom se jídlem zbytečně nezdržovali, museli jsme si oba polovinu své porce nechat zabalit, nechal jsem usměvavé paní asi 13procentní „tip“, Marťa si při odchodu vzala bonbon, který tam nabízeli a vyrazili jsme autem opět na dálnici. Po několika mílích severně jsme zastavili na další Rest area poblíž města Sheridan. Bylo celkem brzy, asi půl desáté a teplota okolí klesla k mínus dvěma stupňům. Marťa začala rozebírat auto zevnitř a ke své nevoli zjistila, že zadní sedačky a prostor kufru tvoří schod, na kterém musí ležet. Já si opět jen položil sedačku do lehací polohy a spali/nespali jsme. Já se sice párkrát probudil, jestli se venku něco nešustlo, ale jinak to celkem šlo. Marťa si tvarovala na boku zarážku od schodu, takže tentokrát spala méně než já. K teplotě musím podotknout, že spacák koupený ve Wallmartu za asi 800kč stojí pěkně za prd a byla mi celou noc kosa. Martinin Hannah s -5°C komfortem ji prý udržel v relativním teple skoro celou noc.