Den jednadvacátý - krádež (13. 10. 2014)

Celý den začal špatně, pak se zlepšil a pak se posral.

Vzbudili jsme se v restarea nedaleko Modesta. Protože Marťa už druhou noc špatně spala, značně se to projevovalo na její náladě a výrazu. Snažil jsem se ji rozveselit, ale nevzala to dobře. Po rozmrazení jsme se rozjeli zase po nějaké hlavní cestě směrem San Francisco. V proudu aut jsme najednou byli na nějakém mostu, zaplatili 5 dolarů mýtné, ani jsme nevěděli jak, a ocitli se na severní straně Golden Gate Bridge poblíž Golden Gate National Recreation Area. Vyjeli jsme po panoramatické cestě k nějaké historické pevnosti, která očividně fungovala ještě ve 20.st. Udělali jsme si spoustu fotek a vydali se po cestě dál. 

Kolem visitor centra jsme si to namířili k Rodeo Lagoon. Navzdory větru a vlnám jsem si řekl, že do toho moře prostě vlezu, když už jsem tady. Dostal jsem trošku vyliskané, ale byl jsem rád...a jediný v moři. 

tričko mám oblečené, protože jsem si chtěl jenom očáchnout nohy, ale moře mělo jiný názor

Na parkovišti jsme si najednou všimli, že se z moře rychle blíží nějaká oblačnost, ale lidi neustále k moři chodili a tak jsme si řekli, že je to tady asi normální. 

V tu chvíli nám nedošlo, že se nad naší cestou stahují mračna až příliš skutečně a podsvětí San Francisca natáhlo svou kostlivou ruku ke dvěma nebohým turistům z kotliny české.

Vyrazili jsme tedy přes Golden Gate do centra San Francisca. I přejezd přes Golden Gate se musí platit, což jsme provedli později přes internet, aby nám půjčovna aut nenaúčtovala zbytečný poplatek za vyřízení. Přes Golden Gate byl přehozený takový mrak, že jsme viděli velké prd, nu což, za rok si to dáme znovu.

Na GPS jsem si našel muzeum hasičského sboru San Francisca, tak jsme se tam po typických "schodovitých" ulicích vydali. Půl hodiny jsme hledali místo k zaparkování a nakonec jsem zjistil, že je zavřeno, tak jsem si vyfotil alespoň auto přes plot a pokračovali jsme k Hyde Street, po které jezdí typická historická lanová tramvaj.

Auto jsme mezitím měli zaparkováno asi 4 km daleko z důvodu nedostatku parkovacích míst a vůbec velkého zmatku v městské dopravě. Z toho důvodu jsme asi hodinu šli směrem k autu a pak ho další půl hodinu hledali. Jako obvykle, dalo by se říct.

Po šťastném shledání s autem jsme se vydali na nějaký drobný nákup a poté směrem k památníku USS San Francisco. Zaparkovali jsme na parkovišti nedaleko Sutro Baths a vydali se podívat na toho historické koupaliště z počátku 20.st. Já se poté vydal k USS San Francisco, zatímco Marťa zamířila z teplotních důvodů zpět k autu. 

v době pořízení fotky se nám Dick pravděpodobně začínal dobývat do auta

A teď to začalo být zajímavé. Po nějaké době, asi 5 minutách, jsem slyšel pískání gum nějakého blbce v autě, říkejme mu Dick. Příliš pozornosti jsem tomu nevěnoval do doby, než jsem uviděl Marťu, jak na mě zuřivě mává a volá přes celé prostranství. Vzhledem k tomu, že jsem ji slyšel na vzdálenost asi 200 metrů, řekl jsem si, že zas nebude další den mluvit a aspoň bude klid. Z výrazu tváře jsem však vytušil, že neřve jako obvykle, tedy pro nic za nic. V tu dobu jsem si začal dávat věci dohromady. Jediné, co jsem slyšel, bylo "on...ás...kradli...". Po cestě na parkoviště mi rychle vylíčila, že si při cestě k autu všimla, že z něho visí Dickovy nohy a hrabe se nám v našem svinčíku. Zařvala na něj "vypadni", pěkně po našimu, tak vzal notebook a bral se k přichystanému autu. Marťa se ho jako správná bernačanka snažila vytáhnout z auta, ale překonal ji s vypětím všech svých sil a zabouchl za sebou dveře. Celé scény si všiml americký policista v civilu,  říkejme mu Jack, který okamžitě zareagoval, vyskočil ze svého auta a snažil se Dickovo auto zastavit. Ten ho však nedbal a snažil se našeho Jacka přejet. Nakonec Dick unikl s taštičkou od Marti obsahující veškeré doklady a hotovost ve výši 400 $ a asi 3.000 Kč. Dále z kufru přes zadní sedadlo sebral můj notebook včetně zásuvkové redukce.

Jack začal celou situaci řešit, Marťa se třepala zimou a strachy a já se snažil vyždímat ze své angličtiny maximum. Po asi 20 minutách dorazila San Francisská policie (3 auta plná poldů). Slečna policistka se nás začala vyptávat na podrobnosti. Řekl jsem jí, co jsem věděl a uměl přeložit, dal ji své doklady, které jsem si naštěstí vzal z auta s sebou. Následně přijel další policista, který měl na starost konkrétní oblast města. Tomu jsme všechno zopakovali, napsali na papír a opět ukázali mé doklady. Já ještě zavolal na Enterprise a ohlásil jim celou událost. Problémem totiž bylo, že nám Dick rozmlátil zadní okýnko na straně řidiče a s tím se daleko jet nedá. Kvalita hovoru byla na úrovni Walkie-Talkie, ale zvládli jsme to. Policista dokončil ohledání místa činu a odjel. Opět jsme byli sami. Sečteno, podtrženo, Dick nám přidělal následující starosti, hajzel:

• obstarání náhradního pasu pro Marťu
• strachování se o všechny fotky zkopírované z fotoaparátů do počítače
• zablokování debetní karty
• výměna auta
• zmenšení počtu řidičů na jednoho (Dick vzal i Martinin řidičák)
• změna hesel u emailů, facebooku a dalších virtuálních záležitostí
• starost o nabíjení evropských elektrických zařízení

Jako první jsme se vydali na letiště vyměnit auto. Dostali jsme tedy čtvrté auto, Chevrolet Cruise. Nikdo z toho nedělal vědu a za dobu, co jsme byli v půjčovně, jsme viděli několik dalších podobných případů. Po výměně auta jsme jeli zpět směr San Francisco, mezitím jsme hledali můj telefon, který jsem ve všem tom shonu někde hodil. Našli jsme ho. V San Franciscu nás zajímala pobočka české ambasády. Adresu nám dříve ochotně zjistil Jack. Zjistili jsme však, že nemáme kde zaparkovat a tak jsem chlapsky rozhodl, že se na to pro tento den vykašleme a půjdeme se nějak rozumně ubytovat...it was a tough day. Bylo stejně pozdě a víme, jak fungují čeští úředníci, když mají úřední hodiny, natož, když je nemají. Nakonec jsme jeli celkem dlouho, než jsme v Hill Morgan narazili na motel a v tom jsme se po složité domluvě s indošskou babičkou ubytovali. Na mizerné wifině jsme změnili hlavní hesla a usnuli jsme více či méně kvalitním spánkem.