Den osmnáctý (10. 10. 2014)

Ráno jsme se probudili na parkovišti zpocení jako dvě čuňata, protože všude bylo děsné horko. Okamžitě jsme z toho pekla vyrazili. Našim prvním cílem se stalo jezero Mead nedaleko Hoverovy přehrady. Především z toho důvodu, že přehrada je otevřená až od 9h ráno. Našel jsem si, že zde vedla železnice používaná při stavbě Hover Dam a zůstalo zde pět tunelů. Od 60.let je železnice zrušená a na jejím místě je nyní cyklostezka/stezka pro pěší. Samozřejmě jsem se blbě podíval na mapu a místo k tunelům jsme po asi třech kilometrech došli ke kempu u jezera...nu což.

Po žíznivé a hladové cestě zpět na parkoviště jsme se vydali k Hover Dam. Přehrada je to velká, ne však tak velká, jak bych čekal. Zaparkovali jsme na úplně nejvzdálenějším parkovišti ze všech, protože všude bylo plno a pochodovali si to zpět dolů k přejezdu přes přehradu. Pochodili jsme, vyfotili jsme, chtěli jsme koupit nějaký ten suvenýr, ale má maličkost zjistila, že nechala peněženku v autě...tedy znovu "nu což". Vyrazili jsme zpět směr Vegas.

Řekl jsem si, že bych mohl zkusit navštívit Atomic Museum. Podle všeho by tam měla být celá historie projektu Manhattan. Muzeum jsme dokonce i našli, ale vstupné stálo 22$ a celá prohlídka trvala 3h, takže jsem to vzdal a vydali jsme se směr Death Valley. Zastavili jsme se ještě ve Wallmartu a dalších obchodech, kde jsem ke své radosti sehnal za 2$ origoš CD Stinga a potom ještě nějaké další dva disky.

Cesta do Death Valley byla dlouhá a horká. Díky délce jsme na konci samozřejmě nestíhali a tak jsme se jenom prošli v písečných dunách a nejnižší bod jsme navštívit nestihli. Plánování cest v USA není jako práce s buzolou.

Vzrušení z návštěvy tohoto místa nám bylo plnou měrou vynahrazeno při cestě do Ridgecrestu.

Nejdříve jsme si zajeli k nějaké benzince, kde byla banda motorkářů vypadajících, že posnídali kravská srdce. To vše jen kvůli tomu, že se nám na telefonu sekla GPS. Vrátili jsme se zpět ke správné odbočce. Již kolem půl sedmé padla tma, protože jsme byli ve východním cípu pacifického časového pásma. Nejdříve jsme jeli asi 40km po docela špatné cestně nějakou pouští. Občas byla na cestě písková dunka. Poté jsme odbočili a jeli jsme po nezpevněné cestě (prý aktuálně v údržbě) asi dalších 5km. Naštěstí tam chlapci práce ukončili a zase tam byl alespoň nějaký asfalt. Nakonec jsme šťastně dojeli do Ridgecrestu.Tady jsme objeli asi 5 motelů, pohádali se s Marťou kvůli ceně a nakonec zakotvili v jednom z nich. Ubytování celkem šlo a cena byla asi 45$. Naházeli jsme věci do ledničky, já napsal něco blogu, nostalgicky se podíval na jugoslávského Vinnetoua a šli jsme spát.